O tom, kdo to byl a co pro rockovou hudbu znamenal Ronnie James Dio, snad nemá ani smysl mluvit. Když tento muž malého vzrůstu a velkého hlasu v květnu 2010 zemřel, přišel svět o jeden ze symbolů rockové hudby. Dio byl u toho, když se hard rock na konci šedesátých let formoval, v dobách jeho největší slávy stál jako frontman v čele takových legend jako Rainbow a Black Sabbath a pak dlouhá léta vedl svou úspěšnou sólovou kapelu. Bohužel zákeřná rakovina přeťala jeho plány do budoucna a teď je to už čtyři roky co světu tenhle nezaměnitelný zpěvák chybí. A to je pádný důvod na vydání vzpomínkového alba, které jeho jménu nedělá ostudu a jehož nahrávání se zúčastnili i takové hvězdy jako Metallica, Anthrax, Scorpions, Motörhead, Rob Halford nebo Corey Taylor.
Vybíralo se především z tvorby Rainbow, Black Sabbath a Diových prvních dvou sólovek. A jak už to u podobných projektů bývá, jak jsou rozliční umělci, tak je rozličná i kvalita představovaných skladeb. Nebudeme se samozřejmě bavit o kvalitě originálu, protože se skutečně sáhlo do samotné studnice hardrockové historie, ale budeme se bavit o provedení. Pro tyto účely oboduji každou píseň zvlášt.
První přichází Anthrax. Ti si vybrali „Neon Knights“, což je otevírák Diova debutu u Black Sabbath, desky „Heaven And Hell“. Anthrax se téhle skladby chopili svou buldočí silou a Joey Belladonna se skutečně přiblížil diovskému projevu, až přeběhne mráz po zádech. Geniální start. (10)
Dvojka je už o mnoho horší. Slavné „Last In The Line“ si vybrala kašpárkovská dvojice Tenacious D., což je především zpívající herec Jack Black. „Last In The Line“ zprznili, naprosto zazdili její atmosféru a od příšerného propadáku je zachránilo důmyslné použití flétny. (2)
Za to Adrenaline Mob si „Mob Rules“, samozřejmě ze stejnojmenné sabbathovské desky, doslova vychutnali. O tom, že to jsou páni muzikanti, nemusíme mluvit a proto dali skladbě pořádnou porci energie, muzikantského umu a přitom nešlapali po originálu. (8)
Podobně na tom je i zpěvák Corey Taylor (Slipknot, Stone Sour) a kytarista Satchel (Steel Panther), kteří si vybrali slavnou „Rainbow In The Dark“ z Diova sólového debutu „Holy Diver“. I když ústřední klávesový motiv nahradili velice podobnou kytarovou figurou, odvedla tahle dvojka výbornou práci. (8)
Naproti tomu „Straight Through The Heart“ v podání Halestorm mi přijde trošku plastické a strojené. Výborně, dravě zahraný úvodní riff se pak trochu rozmělňuje a skladba ztrácí na síle, ovšem o průměrnou věc se nejedná. (6)
První ochutnávku z tvorby Rainbow a to sice „Starstruck“ si vybrali Motörhead, kterým se do čela postavil zpěvák Saxon Biff Byford. Tento tah je logický a sedí kupodivu velice dobře, ovšem jen podporuje spekulace o podlomeném Lemmyho zdraví. Jinak z prezentace této skladby čpí síla Motörhead na sto honů. A navíc je to poctivá stará práce. (9)
Tu odvedli i Scorpions, když si chopili další klasiky od Rainbow, balady „Temple Of The King“. Klaus Meine má samozřejmě úplně jiný hlas než Dio, ovšem je to zpěvák natolik protřelý, že nepřidával moc svých obvyklých manýr a hraje ve prospěch kolektivu. Scorpions se navíc podařilo dosáhnout i feelingu originálu. (9)
Slušně si poradila s epickou „Egypt (The Chains Are One) Doro Pesch, i když tahle skladba nepatří k vyloženým tahounům kompilace a ženský hlas mi do Diových skladeb prostě nepasuje, vyšla z toho Doro o drtínek líp, než Halestorm. (7)
Asi největší překvapení ale přichází s „Holy Diver“, kterou si vybrali metalcoristé Killswitch Engage. Zprvu vůči originálu pokorně tvářící se verze, kde zpěvák Jesse Leach dokonce zní jako samotný Dio, se v polovině zvrhne do metalcorové smrští a rapových screamo vyřvávaček. Je to okamžik, který Diovi příznivci neskousnou, mě ovšem nijak zvlášť nepobuřuje. Osmičku dávám za originalitu. (8)
„Catch The Rainbow“ je v originále čarokrásná Blackmoreova balada z první desky Rainbow. Tady si ji na paškál vzal někdejší zpěvák Black Sabbath a Deep Purple Glenn Hughes, jinak samozřejmě další velký rockový hlas. Přes výborný funkový začátek ale Hughes v této verzi shořel jako papírový čert. Tahle skladba mu prostě nesedla. (5)
Někdejší Diův spoluhráč a spoluskladatel Jimmy Bain si zase vybral skladbu „I“ z druhého Diova působení u Black Sabbath, z desky „Dehumanizer“. Bain ji hraje podle originálu, nijak nevybočuje, ovšem ani nepřekvapuje. Pěvecký post přezval vcelku slušně Oni Logan (Lynch Mob). (6)
Další velký hlas – Rob Halford v interpretaci rainbowovské klasiky „Man On The Silver Mountain“. Podobný případ jako u Hughese, tahle skladba není psána na Robův hlas, ovšem vrchní Kněz Jidáš se s ní popral se ctí a lépe než Hughes s „Catch The Rainbow“. (7)
Pak je na řadě Metallica. A aby zase neměla něco extra. Každá kapela si vybere jednu skladbu a Metallica musí mít hned čtyři (všechny od Rainbow), které pospojovala do jednolitého medley. Samozřejmě otiskla do všech kus sebe, takže i když slyšíte Rainbow, tak vlastně se nezbavíte pocitu, že prostě ta Metallica je tam až nebezpečně moc slyšet. Ano, tohle medley se povedlo hodně moc a přechod ze „Stargazer“ do „Kill The King“ je prostě geniální. (10)
Pak přichází chvíle nejsmutnější a sám Ronnie James Dio se skladbou „This Is Your Life“, která už svojí náladou působí hodně melancholicky. Právě v takových skladbách jako je tahle demonstroval Dio svůj silný hlas plný emocí… (bez hodnocení)
Závěr obstarává Jamie Jasta z Hatebreed s nepříliš známou „Buried Alive“ ze sabbathovského alba „Dehumanizer“. Tady je problém spíše s výběrem skladby, která nepatří k těm nejzdařilejším, pod kterými je Dio, potažmo Iommi a Butler, podepsán. Provedení ale dobré. (7).
Tak to můžeme shrnout. Nejlépe si vedou Anthrax a Metallica, výborní jsou Motörhead s Biffem Byfordem, Scorpions, Adrenaline Mob a Corey Taylor se Satchelem. Dech rozhodně vyrazí Killswitch Engage (pozitivně) a Tenacious D. (negativně). Ale když si vezmeme všechny pro a proti, vyjde nám reprezentativní tryzna, ze které by měl sám Dio radost.
|
