„Jo, to je to album, na kterém je „Silent Lucidity“...“ Takhle nějak je bohužel i po tolika letech „Empire“ převážně vnímáno. Po dvou experimentálních albech přišel úspěch v podobě „Operation: Mindcrime“, kde kapela už mírně naznačovala, že ze středního proudu se jí úplně špatně nedělá. A hlavně, že tohle spojení v jejím případě opravdu funguje. Z mého pohledu bylo tedy „Empire“ dalším logickým krokem a produktem své doby. Tady totiž ležel úspěch. Po celém světě se „Empire“ prodalo tři miliony kopií (tedy větší číslo, než u předchozích čtyř desek dohromady), což znamenalo multiplatinu. Hned šest singlů z alba se dostalo do první třicítky v hitparádě Mainstream Rock. Balada „Silent Lucidity“ byla najednou úplně všude a získala dokonce nominaci na Grammy, kde ji kapela prezentovala s živým orchestrem. Nesmíme při hodnocení desky také zapomínat na tlak velké vydavatelské firmy (všimli jste si, jak logo na albu nápadně připomíná logo EMI?). Počínaje rokem 1990 ale každopádně kapele bez pochyby začalo období největšího komerčního úspěchu a popularity.
To ale nemění nic na tom, že Queensrÿche neztratili naprosto nic na své umělecké zručnosti. Album má perfektní produkci, která dává vyniknout všem skvělým nástrojovým výkonům a především stále silnému, emocionálnímu a variabilnímu hlasu Geoffa Tatea (nejradši mám jeho výkony v „The Thin Line“ a „Anybody Listening?“). Emoce v jeho hlase hrají opět velkou roli.Skutečná procítěnost zůstává stejně hluboká, jako na předchozích albech, což dělá ze skladeb opravdu působivé kousky. V té době bylo ještě nemyslitelné vstoupit do mainstreamu a zachovat si progovou tvář, ale já si dovolím tvrdit, že Queensrÿche se to s tímhle albem povedlo. Přestože jsou skladby až na pár vyjímek opravdu hitové, nijak to nesnižuje jejich vysokou uměleckou hodnotu. Koncepční příběh sice album nemá, ale často opakujícím se tématem je pro kapelu typická sociální kritika (kontrola prodeje zbraní, ničení přírody či americká společnost jako taková, například ve skladbě „Empire“).
Když budeme mluvit o jednotlivých skladbách, musíme samozřejmě začít MTV hitem „Silent Lucidity“ z pera kytaristy DeGarma. Ačkoli jsem upřímně už trochu unavená jejím opakovaným poslechem, jedná se pod tím vším humbukem o opravdu kvalitní baladu s nádherným orchestrálním doprovodem. Textově se zaměřuje na téma lucidních snů (tedy těch, které lze vědomě kontrolovat). Na jejím konci pak cello a kontrabas hrají tradiční německou melodii „Brahm´s Lullaby“. Rozhodně tedy nejde o žádný kýčovitý oplodňovák, jak se ji mnozí snaží prezentovat. Zajímavostí je, že skladba se objevuje v druhé sérii seriálu „Supernatural“ v epizodě „Heart“. Osobně ale preferuji dvě další balady – velmi emocionálně naléhavou „Another Rainy Night (Without You)“ a závěrečnou mistrovskou „Anybody Listening?“, kde Tate bez kapky potu naplno vytahuje svůj čtyřoktávový rozsah. Mezi nejlepší kousky určitě patří i bluesový experiment „Della Brown“ a předchozí „Jet City Woman“, která textově pojednává o návratu k rodině po dlouhém cestování a Tate ji napsal pro svoji tehdejší (dnes už bývalou) manželku, která byla u společnosti Jet City letuškou. V podstatě jediné dvě skladby, které podle mě úplně nedosahují kvalit svých kolegyň, jsou „Resistance“ a „Hand on Heart“.
Po vydání „Empire“ kapela vyrazila na obří turné s názvem „Building Empires“, z kterého později vyšel záznam „Operation LIVEcrime“. Turné trvalo celých osmnáct měsíců, což z něj činí nejdelší turné, jaké kdy jakákoli kapela předtím nebo poté absolvovala. Přineslo ale také jeden černý moment v historii kapely. Při koncertu v Belgii 20. listopadu 1990 byl v publiku k smrti ubodán americký fanoušek a Queensrÿche po odehrání sedmé skladby „Roads to Madness“ svoje vysoupení přerušili.
Je faktem, že „Empire“ zůstalo ve stínu svého předchůdce. Dalším faktem zůstává, že bylo úspěšným pokusem o průnik do středního proudu. Ale komerce nekomerce, tady jde přeci o kvalitní muziku a té je tady až až. Album roste s každým poslechem a to překvapivě i po tolika letech od svého zrození. Je ho hrozně jednoduché kritizovat, ale já si stojím za tím, že si to nezaslouží, a že i přes svou líbivost (a nebo právě pro ni) je jedním z úplně nejlepších počinů kapely. A s hodnocením nemůžu jinak, protože do třetice je faktem, že z celé tvorby Queensrÿche se k němu s velkou oblibou vracím vůbec nejčastěji.
|
