Jak jinak začít tenhle článek, než tou nejlacinější otázkou, která se nabízí – tak jaký je život po Nightwish, Anetko? Jiný. S touto jednoduchou a hodně napovídající odpovědí máme tohle téma úspěšně za sebou a můžeme se v klidu věnovat Anetčinu „rozzářenému“ albu. Na kterém Anette Olzon dokazuje to, o čem donedávna ještě mnozí horlivě polemizovali. Totiž to, že umí zpívat. Ono když hlasivky napínáte pouze tím směrem a do těch vzdáleností, které vám jsou přirozené, pokud v krku to „něco“ máte, nemělo by to dopadnout špatně…
„Shine“ je střízlivě decentní písničkářská kolekce, na které Anette – i přes to, že její příjemný hlas je jasnou dominantou desky - zní velice nenuceně, hravě a náladotvorně, nenechá se natlačit do nějakých nepřirozených poloh, vypjatých okamžiků, či ostrých hran. K poklidnosti alba přispívá i fakt, že samotné nástroje zní převážně decentně i jemně (a prim – když už - hrají smyčce, piáno, měkkounké bicí či klávesy, kytary slouží prakticky jen jako nenápadný doprovod), atmosféra desky se přelévá od romanticky křehkých houpavých citovek ke vzdušně zpěvným melodiím, na nějakou dynamiku či dravost (až na jednu dvě drobné výjimky) lze zapomenout. Což – vzhledem k výtkám, které Anette musela na svůj projev slýchat v nedávné době – je jen dobře, uvolněná přirozenost a upřímnost téhle dámě sluší.
A je jedno, vsadí-li na křehoučkou romantiku („Like I Show Inside My Head“, „Moving Away“), závan smyslnosti a nevinné koketérie („Floating“), až popové uvolnění a lehkost („Shine“), elegantní vzrušení se špetkou rockového feelingu a nádechem symfonična („Lies“), výpravně rozjímavou náladovou výpravnost („Invincible“), rozmáchlost – byť v umírněné formě – svého bývalého spolku („Hear Me“), obyčejné písničkářství („Falling“) či pohrávání si s emocemi („One Million Faces“, „Watching Me From Afar“), vše spolehlivě funguje.
Filozofií tohoto alba má být myšlenka, že ačkoliv život může tvrdý a smutný, záleží na každém, zda chce a dokáže vidět světlo, které ho udělá silnějším a životaschopnějším (není to snad i odpověď na tu úvodní otázku?). A přesně takové je i pop-rockové „Shine“ – křehké, emotivní, písničkářsky nenásilné, nenuceně atmosférické. Jako by Anette při své niterné zpovědi brala zdařilé lekce od Kate Bush či Anekke van Giersbergen a vylezla jí z toho zklidňující příjemná muzika se špetičkou sladké emotivnosti.
|
