Je jen málo kapel, které se staly většími po odchodu svých klasických zpěváků. Van Halen, AC/DC… a tím tento výčet asi končí. Do té druhé kategorie, kam si můžeme s klidem zařadit kde koho, patří i Skid Row. Dnes sice mohou pánové Bolan nebo Sabo svého někdejšího zpěváka (sice ne úplného zakladatele kapely) Sebastiana Bacha proklínat až do pekel, je ale jasné, že po jeho odchodu/vyhazovu se ze Skid Row stala kapela klubové úrovně, která (i přes to, že pod kvalitativní laťku nikdy nešla) nejeví žádné známky toho, že se jedná o druhdy multiplatinovou formaci.
Sám Bach je na tom o něco lépe. Nesl si totiž sebou svou charismatickou vizáž a hlas rozpoznatelný mezi tisíci. I přestože se na rozdíl od klasických alb „Skid Row“ a „Slave To The Grind“ orientuje na mnohem práskavější muziku, žne větší úspěchy než jeho bývalí kolegové, kteří ve svém středu mají sice dobrého, ale rozhodně ne nezaměnitelného pěvce Johnnyho Solingera. Bach se s alby „Angel Down“ a „Kicking And Screaming“ vzdálil tvorbě Skid Row, ovšem ne duchu původního heavy metalu. Je jasné, že věci jako „18 And Life“ a „Youth Gone Wild“ se tvoří jednou za život a dnes je po Bastim snad ani nikdo nemůže chtít. Tehdy to byla generační výpověď…
Bach sice před vydáním „Give´Em Hell“ prohlašoval, že se deska bude blížit kořenům původních Skid Row, ovšem po důkladném poslechu je jasné, že než na „Skid Row“ či „Slave To The Grind“ navazuje na svého předchůdce. Muzika, i když není objevná, se snaží být moderní a zvuk je opět řádně zahuštěný. Sebastianovi se podařilo navíc dát dohromady opět silnou sestavu, ze které sice bohužel zmizel mladičký Nick Sterling (na „Kicking And Screaming“ byla jeho práce revoluční!), ovšem vedle osvědčeného bubeníka Bobbyho Jarzombeka zde působí ještě kytarista David Bronson (z doprovodné kapely Avril Lavigne!) a (ex?)basista Guns n´Roses Duff McKagan. Navíc kompozičně se na desce podílel producent Bob Marlette (Marilyn Manson, Alice Cooper, Rob Zombie, Black Sabbath), Issac Carpenter (Duff McKagan´s Loaded) a John 5 (Rob Zombie, ex-Marilyn Manson, David Lee Roth, Two). Toť fakta…
… a jaká tedy deska je? Klasická bachovská z posledních let. Jeho vokál stále řeže jako motorová pila, stále má mladického elánu na rozdávání. Skladby jsou čitelné, mají jasné sdělení, ale nejsou tak hitové, jako jeho milníky od Skid Row. Ono vlastně ty výrazné momenty začnou na povrch vylézat až po opakovaném poslechu. Poprvé vám sice album nesplyne do jednolité masy, ale těch záchytných bodů uslyšíte méně. Ty vyplují na povrch až potom. Rozhodně mezi ně patří vynikajícím riffem uvozená „Harmony“, společná práce to Bacha a McKagana (trochu z toho pozorný posluchač zaslechne „You Could Be Mine“). V pilotním singlu „Temptation“ je zase trochu cítit odlidštěná tvář Johna 5, hitové ambice zase ukáže „Taking Back Tomorrow“ a konečně v baladické „Had Enough“ se připomíná konec osmdesátých let, kdy Skid Row stáli na pupku světa.
Tohle jsou asi ty nejstěžejnější momenty celého alba. To ovšem neznamená, že by zbytek nestál za nic. Milovníka bachovských vysokých výkřiků rozhodně potěší úvodní „Hell Inside My Head“, kde sice posluchače zaskočí počáteční klopotný riff, ovšem rozjezd skladby vše uvede na pravou míru. Možná njevíce si ale Bachova nelidsky vysokého hlasu užijeme v závěrečné „Forget You“, nasáklé post grungeovou atmosférou, která připomene dnes už zapomenutý projekt Sebastiana a Jimmyho Chamberlaina (Smashing Pumpkins) z konce osmdesátých let The Last Hard Men.
Za vypíchnutí stojí rovněž coververze od April Wine „Rock n´Roll Is A Vicious Game“, který díky foukací harmonice evokuje ústřední melodii ze seriálu „Renegade“ (pamatujete na Odpadlíka Rena Rainese…?). Deska se ovšem nevyhnula ani pár slabším kouskům, jak už to prostě u současných desek bývá. Především střed alba se skladbami „Push Away“, „Dominator“ a „Gun To A Knife Fight“ působí trochu mdlým dojmem, jako kdyby Bachovi už docházely napády. Naštěstí nedošly úplně a celkově se tak jedná o vynikající album.
Popravdě ani jsem nečekal, že by to byl průměr, nebo nedejbože sračka. Ovšem takovou pecku jakou Marlette a John Bachovi naservírovali na minulém albu v podobě „Tunnel Vision“, taková tu bohužel není. Proto oproti minulé desce jdu o bodík dolů. Kvalitativně tak „Give´Em Hell“ stojí na velice tenkém rozhraní mezi „Angel Down“ a „Kicking And Screaming“.
|
