Akroma je kapela hrající už od roku 2003, ale nové album „La Cene“ je jejich teprve třetí dlouhohrající nahrávkou. Jenže ona není přeci důležitá kvantita, ale kvalita. Předně musím říci, že „La Cene“ je velice ambiciózním dílem. Album je koncepční a už podle názvů skladeb je jasné, o čem pojednává. 12 písní, to je dvanáct apoštolů, tucet Ježíšových nejbližších. 75 minut muziky! Tomu se říká sebevědomí.
V každé písni v roli jednoho apoštolů vystupuje nějaký host (např. De l'Argilière z Misanthrope nebo Emmanuel z Wormfood). Prostě Akroma do nové desky vložili všechno. Jenže všeho moc škodí, a já bohužel musím konstatovat, že nemohu na „Le Cene“ psát oslavné řádky. Album, alespoň pro mne, spadá do kategorie „krátká trvanlivost“, protože na první a druhý poslech se dobře poslouchá, respektive si člověk říká, že tohle je vážně dobré. S dalšími poslechy jsem už ale začal mít problémy.
Víc než hodina symfonického black metalu je prostě vražedná a vokál Boba Germonvillea vám vyřve do hlavy díru. Má velice nezvyklý projev, který je vyloženě ukřičený, což je v počátku celkem zajímavá změna oproti ostatním black metalovým bandám, avšak s postupujícím časem alba už i vyloženě prosím, ať zmlkne. Hosté se svých rolí zhostili dobře, i když moc prostoru v jednotlivých skladbách nedostali. Nejlepší momenty jsou, když zapěje Laura Kimpe, která se stará o operní vokály. Zpívá krásně a v kombinaci s francouzštinou je to prostě vynikající.
Po hudební stránce je Akroma dobrá. Nic víc, nic míň. Atmosférický black metal je podpořen o povedené kytarové harmonie, často se mění rytmus, přesto zní v některých chvílích až příliš monotónně. Klávesové rejstříky znějí staře a nejedná se o nic, co by už nebylo slyšeno. Akroma chce být epická, výpravná a v jistých chvílích se jí to i daří, ale pak se sama podkopne vysokou stopáží nejen samotné desky, ale i jednotlivých skladeb. Jenže jsou tu i poklady jako například „Simon“, ve kterém se Akroma ukazuje ve skvělém světle. Chytlavý kytarový motiv, gotická atmosféra (ta je ale po celou dobu nahrávky) a vynikající Laura. Zní to jako měkčí a progresivnější Cradle of Filth z počátku nového milénia.
Bohužel většina skladeb běží v podobném tempu a zábavnost úměrně s dobou trvání desky klesá. Až do závěru, kde čeká „Judas“. Dramatická píseň vyniká kontrasty a posluchače nenechá vydechnout. Úvod je brutální a některé pasáže si říkají o vizuální zpracování. Tohle se povedlo!
Akroma natočila dobré album, ale také si ukrojila dle mého příliš velké sousto. Umí hrát, umí navodit atmosféru, žádná z písní není špatná, jen je to strašně dlouhé a i díky zpěvákovi někdy nepříjemné. Ale to je věc vkusu, někomu naopak Bobův projev sedne dokonale. V rámci stylu se však jedná o zajímavé dílo a zaslouží si pozornost. K mému hodnocení ať si fanoušci žánru přihodí ještě bodík nahoru.
|
