První den plzeňského festivalu Metalfest nasadil laťku hodně vysoko. Názory návštěvníků to jenom potvrzují. Tak třeba Alice Cooper byl chválen téměř na každém rohu. Sem tam se řešila i pekelná show Mayhem či metalová jízda Brainstorm. Ale dost vzpomínání, jdeme na sobotu! I ta měla totiž co nabídnout. Kromě zahraničních hvězd, kterým logicky patřil večerní čas, se ukázalo, že i dříve hrající kapely mají co ukázat.
Venca Votruba: Američtí Bloody Hammers potvrdili, že patří k žhavým želízkům dnešní stoner vlny. Velmi podladěný a brutální zvuk, nekompromisně valivé tempo, drsné songy ... Bloody Hammers se valili jako tank a jednoznačně patřili k vrcholům Metalfestu. Je jen škoda, že hráli od půl jedné odpoledne, tudíž neměli adekvátní publikum (rozuměj - málo lidí). Pokud jste je propásli, sežeňte si alespoň desku, je to pecka!
Blues Pills byli zjevením! Naprosto okouzlující hard rock/blues s neskutečně charismatickou zpěvačkou Elin Larsson. I přes mládí jednotlivých muzikantů maximálně vyspělá muzika, která by dala na prdel i mnoha žánrovým legendám. Dlouhé a dynamické skladby plné emocí musely vyrazit dech snad každému. „Tohle nemá na Metalfestu co dělat,“ prohlásil znuděný týpek s tričkem Sabaton před pódiem. Ano, možná nemá. Stejně tak to ale vypovídá o omezenosti některých metalových fanoušků, kteří prostě krok přes hranici svého žánru neudělají. Blues Pills! Pro autora těchto řádků jednoznačný vrchol Metalfestu!
Na zkušené Američany Flotsam and Jetsam jsem byl poměrně zvědavý. Jenže legenda bohužel nezazářila. Vlastně si ani nepamatuji, kdy naposled jsem viděl tak chladné vystoupení. Nulová komunikace s publikem, slabá energie, žádný záchytný bod. Ne že by se teda kapela nesnažila, ale na tak ostřílené muzikanty je tohle podle mě málo …
To Rage asi nikdy nezklamou. Tentokrát bez velkého orchestru, pouze oni tři – kytarový mág Viktor Smolski, sympaťák Peavy Wagner a znamenitý bubeník André Hilgers. Že jich je nějak málo? Ani náhodou … Rage jsou už sehraní profíci, kteří nepodcení ani jedno vystoupení. Vyzdvihovat schopnosti jednotlivých členů by tak bylo nošením dříví do lesa. Němci prostě zase jednou předvedli svižnou metalovou show, čímž si potvrdili pověst festivalové jistoty. Setlist byl při příležitosti 30. výročí jejich vzniku velmi pestrý, vzpomínalo se na starší tvorbu, zazněly však i osvědčené hity (jako „Higher Than The Sky“ či „Down“). Překvapením však pro mě bylo vynechání orchestrálního opusu „Empty Hollow“. Kapela evidentně chtěla zdůraznit, že si umí vystačit sama. A taky že ano! Smekám před nimi.
Sepultura se mohla chlubit suverénně největším kotlem. Atmosféra byla od prvního tónu zdrcující a fanoušci doslova hltali každý song. Podlehnout té euforii proto nebylo vůbec složité. Jestli byl tedy na Metalfestu nějaký koncert, na který jen tak někdo nezapomene, byl to ten v podání Sepultury.
Venca Votruba: Nikdy nepochopím, jak je možné, že kapely formátu Sepulury mohou mít na festivalech tak špatný zvuk. Totálně masakrující basa, proti které neměla kytara šanci. Ze Sepultury se tak stal syrový kombajn, který valil, ale bohužel neřezal tak, jak to tato kapela umí. I tak velmi slušné vystoupení, které ale trpělo na nevyvážený playlist. Bylo evidentní, že nové skladby fanoušci ještě nemají zažité. I tak ale největší kotel celého festivalu! Co se dělo při „Roots Bloody Roots“ snad ani netřeba popisovat...
Den zakončovala vycházející hvězda současné metalové scény Powerwolf. Je neuvěřitelné, jak rapidně jejich popularita stoupá. Vzpomeňme si na rok 2010, kdy v Plzni hráli z pozice nepříliš známé kapely někdy kolem polední hodiny. Letos dostali naprosto luxusní odměnu v podobě devadesátiminutového vystoupení v hlavní festivalový čas. Této šance se Němci chopili tradičně po svém. Na stylu prakticky nic zvláštního od čtyři roky starého koncertu nezměnili. Jen fanoušků výrazně přibylo. Powerwolf mají navíc z čeho vybírat. Hitů už mají nespočet a těžko v nich vybrat ten největší. Zmiňme alespoň „Werewolves of Armenia“, „Sanctified with Dynamite“ či „Kreuzfeur“. Přesto se v areálu našlo několik odpůrců, kteří této formaci nemůžou přijít na jméno, a jejichž kritiku jsem poslouchal prakticky celý koncert. Pravdu v pár věcech rozhodně mají. Powerwolf nikdy nehráli a nikdy hrát žádné složitosti nebudou (na to dám krk). Dále souhlasím, že by komunikace s publikem mohla být o něco kratší. Jenže co naplat, publikum bylo v drtivé většině jiného názoru. Ač je tedy jejich hudba nenáročná, proplánovaně hitová a možná i trochu kýčovitá, má ohromnou sílu. Halelůjá!
|
