Jak je to jenom možné, že každý rok ty festivaly tak rychle utečou? Na Metalfestu jsem se ještě pořádně ani nerozkoukal a už tu byl třetí finálový den. Ten si já osobně dovolím označit za nejpříjemnější. Počasí klapalo (nebylo ani horko, ani zima), line-up z mého pohledu vypadal taky hodně zajímavě a i atmosféra si dokázala udržet laťku z předešlých dnů (ač lidí možná trochu ubylo). Pojďme tedy s chutí na poslední dojmy a hodnocení.
Venca Votruba: Evil Invaders byli totální šílenci. Thrashový old school, který frčel jak formule. Křišťálový zvuk, strhující tempo, perfektní skladby. Opravdu vydařené vystoupení, které dostalo na zadek jen hracím časem (začínalo se v 10:45). Na druhou stranu, tento uragán musel probrat snad každého, kdo na lavičkách v amfiteátru pospával. Pod rukama Evil Invaders ožívaly nejlepší časy Exodus či Overkill. Snad jen ksichty zpívajícího kytaristy už byly tak nějak za mezí únosnosti (smích).
První velké lákadlo bylo v programu už v poledne. A bylo se na co koukat! Kapela Arven je totiž složená ze čtyř krásných muzikantek (a vlastně i dvou ostřílených chlapíků, ale mám takový pocit, že řada lidí to ani nezaznamenala). Pojďme se však věnovat tomu nejdůležitějšímu, tedy hudbě. Ta byla v podání Němců stejně jemná a osvěžující jako na studiových albech. Podobně se prezentovala i zpěvačka Carina. Její křehký mezzosoprán sice působil zpočátku trochu nenápadně, do hudby však zapadá perfektně. Arven mají vůbec velký potenciál. Na kontě už mají řadu zajímavých skladeb, které mají jakési zvláštní přitažlivé kouzlo. Příkladem může být chytlavá "Rainsong" či pestrá "Music of Light. Celé vystoupení tak bylo velmi příjemné, nenáročné a svěží.
Venca Votruba: Největším plusem letošního Metalfestu bylo zařazení hned několika hard rockových kapel, které program osvěžily. Zodiac sice nedosahovali kvalit Blues Pills či Bloudy Hammer,, ale i tak předvedli vynikající koncert. Rozsáhlé kompozice, kterým nechyběla gradace, plno instrumentálních ploch, charismatický frontman ... Fanoušci dřevních dob Scorpions si museli chrochtat!
Dymytry vytvořili v poslední den asi největší kotel. Co si budeme povídat, popularitu tady mají obrovskou. Podle toho taky vypadala celková atmosféra. Maskovaná smečka byla k nezastavení, sázela jeden hit za druhým a hladové publikum si podmanila prakticky okamžitě. Prostě show se vším všudy!
To jsem však ještě nevěděl, jaké překvapení si připravila symphonic/gothic metalová formace Xandria. Své kvality sice již potvrdila loni na Masters of Rock, letos se však do Plzně dostavila opět s novou zpěvačkou, kterou se stala pohledná Holanďanka Dianne van Giersbergen. Zvědavost byla proto logicky v té největší možné míře. A výsledek? Xandria má podle mě nejlepší vokalistku za svou dosavadní kariéru. Dianne zpívala s neuvěřitelnou lehkostí, ve všech polohách jistě a intonačně čistě. Obě poslední desky (včetně té aktuální „Sacrificium“), které se vyznačují bombastickým symfonickým zvukem, jsou ostatně pro ní jako stvořené. Není tedy divu, že právě z nich byl složen celý sestlist. Zazněly tak hitovky jako „Valentine“ či „Nightfall“, velmi působivě však vyzněla třeba pomalejší „Forevermore“. Xandria tak navazuje na formu z minulých let, ba dokonce míří ještě výš. Držím jim palce!
Do temně romantické atmosféry The 69 Eyes mám vždycky trochu problém proniknout. Do dramaturgie nedělního programu mi však jejich tvorba přišla celkem vhod. Jejich vystoupení bylo energické, živelné, přímočaré a ve výsledku i celkem příjemné. Frontman působil na pódiu jako ryba ve vodě a fanoušci mu hlasitě opláceli. The 69 Eyes zkrátka dokázali, že na velké festivaly patří.
Nejdivnější, nejkontroverznější, ale také nejosobitější koncert byl bezpochyby ten v podání švédských Tiamat. Venca má vlastně pravdu. Opravdu nezapomenu …
Venca Votruba: Kdo neviděl, nepochopí ... Kdo viděl, nejspíš už nikdy nezapomene. Otázkou je, zda v dobrém, či spíše posměšném... Několik minut dlouhé pauzy, během kterých se kytarista učí akordy následující skladby, vytrhlý kabel od kytary, stojan hozený na kytaru. To se skutečně jen tak nevidí. Těžko říct, zda byl Johan Edlund natolik mimo, že nevěděl, co dělá, nebo měl jen blackout ... Tohle byl jeho koncert, jeho show, jeho rozlučka! Ač to zní divně, i přes totální anarchii, kterou předváděl, to byl strhující koncert, na který jsou slova krátká. Johan byl totiž neskutečně milý. Působil lidsky a bylo evidentní, že si podpory fanoušků váží. Lidé tak byli svědky vůbec nejemotivnějšího vystoupení, které Metalfest zažil. Žádné pózy, prázdná image ... Jen člověk, který se loučil. I přes určitou katastrofu, do které se koncert po hudební stránce řítil, s maximální grácií! Velcí umělci holt vždycky byli tak trošku jinde... A playlist? Zapomeňte na komerční popěvky. Až na pár výjimek to byla doom metalová symfonie, po které se nám bude navždy stýskat ...
Metalfest zakončovala metalová královna Doro. A jak také jinak, než se stoprocentním nasazením a energií, která srší na míle daleko. Její nadšení by ji mohl závidět leckterý mladík. „All We Are“, „Night of the Warlock“ či „True as Steel“ jsou navíc hitovky, které nestárnou a které přímo vyzývají k davovému zpěvu. Doro se tak naprosto bez problémů vyrovnala Alicu Cooperovi i německé hvězdě Powerwolf. Oproti nim měla jen trochu skromnější diváckou kulisu. Atmosféra byla ale i tak výborná! Hodina a půl vlastně utekla velmi rychle. Jsem si jistý, že kdyby Doro mohla, jistě by na scéně setrvala daleko déle. Před jejím entuziasmem opravdu klobouk dolů! Byla to opravdu pravá metalová jízda! Dokážete si představit důstojnější zakončení metalového festivalu?
Venca Votruba: Doro vtrhla na scénu a festival si omotala kolem prstu. Zkrátka jako vždy... Totálně energický koncert, Doro věčně u lidí, plno fláků od Warlock. Takhle vypadá headliner, kterému se nedá nic vyčíst. Když připočteme luxusní zvuk, tak lepší tečku si Metalfest přát nemohl.
|
