Jsou kapely, které už zažily takřka všechno. Vzestupy, pády, slavné chvilky, zlatem a platinou pokrytá alba, úmrtí členů, odchody do důchodu… Právě všechny tyhle věci postihly i Uriah Heep. Je to neuvěřitelné, ale tahle kapela se na scéně pohybuje skoro padesát let a novinka „Outsider“ je už jejich čtyřiadvacátým studiovým albem. Oproti předchozí, tři roky staré desce „Into The Wild“ došlo k nucené změně v sestavě, když zemřelého basistu Trevora Boldera vystřídal novic Dave Rimmer.
Tak a v podstatě tady by tahle recenze mohla skončit. Kdo by čekal od zasloužilých šedesátníků (nováčci Gilbrook a Rimmer jistě prominou) nějaké stylové přemety, byl by asi blázen. Uriah Heep se už od debutu „Very ´eavy Very ´umble“ ze sedmdesátého roku drží stále svého stylu. Pravda, v druhé polovině sedmdesátých let, po odchodu klasického zpěváka Davida Byrona, sice uhnuli více směrem k AOR, ale jinak vždycky byli tradiční hard rock, který sází na kytarovou hru, stejně jako na výbuchy hammondek.
Uriah Heep poznáte podle prvních tónů. Rukopis Micka Boxe (jediný původní člen) je natolik svérázný, že si jej spletete jen těžko. Navíc Bernie Shaw má také typickou barvu hlas (sice ne každému je po chuti), že se za ta léta v Uriah Heep stal také poznávacím znamením této legendy. „Outsider“ je proto dalším albem do diskografie. Nic víc, ale nic míň. Tohle je deska, která neudělá legendě žádnou ostudu, ale už od ní nemůžete čekat takové pecky, jako byly „Lady In Black“, „July Morning“, „Return To Fantasy“, „The Wizard“, „Easy Livin´“ „Wonderworld“ nebo „Gypsy“. Ta léta, kdy se hity sypaly z rukávu, jsou už dávno pryč.
I na novince se najdou místa, která by se s přimhouřením oka dala postavit na roveň klasických alb. Je to svižná titulní věc, zatěžkaná „Is Anybody Gonna Help Me“, jež využívá podobného riffu jako před čtyřiatřiceti lety „Gypsy“, nebo vzdušná „Kiss The Rainbow“, která pošilhává po tvorbě kapel jako Journey nebo Survivor. Pak jsou zde samozřejmě i kousky slabší, za které jmenujme skutečně nevydařený otvírák „Speed Of Sound“ nebo zmatečnou „The Law“.
Pro fanoušky kapely bude tahle deska určitě samozřejmost. Těm skalním se bude líbit. Ti méně ortodoxní ji mohou považovat za hardrockovou jistotu, která ale ničím zvláštním neoslní a pro ty, kteří by teprve tvorbu Uriah Heep objevovali, je možné doporučit spíše desky ze začátku osmdesátých let a z těch, kde zpívá už Bernie Shaw, tak „Sea Of Light“.
|
