Hodně se toho na scéně změnilo od doby, kdy Metallica vydala svou Černou desku. Její astronomický úspěch si samozřejmě vyžádal daň v podobě dvouletého turné, kdy málem přišel James Hetfield o život, když na jejich společném koncertě s Guns n´Roses v jeho těsné blízkosti explodovala pyrotechnika a na pár koncertů jej tak musel na místě kytaristy zastoupit John Marshall z Metal Church. Ovšem Metallica v té době byla na svém absolutním vrcholu. Ulrich si plácal játra v televizi, potahujíc z tlustých kubánských doutníků, Hetfield se vyvaloval na své jachtě a z kdysi zapřisáhlých metalistů, vzývajících Diamond Head, se stali zlenivělí milionáři, neustále odkládající vydání nového alba.
Zhruba rok předtím než „Load“ vyšlo se Metallica ukázala na veřejnosti a byl z toho šok. Ani jeden z členů se už nemohl pochlubit dlouhým hárem, křiváky nahradila navoněná saka a korunu všemu dalo Ulrichovo prohlášení, že vlastně už metal moc neposlouchá a jeho nejoblíbenější kapelou jsou Oasis. Fanoušek zavětřil zasmrádlý vzduch a zjistil, že se skutečně něco děje. Vydání bylo ohlášené na 4. června 1996, ale už o čtrnáct dnů dříve se objevil singl „Until It Sleeps“. Rozvláčný nirvanovský úvod s tepající Newstedovou basou se ale přece jen nakonec zlomí do typického stylu Metallicy (tedy typického novodobého stylu), ale skladba jasně zachytila dobu svého vzniku.
Ono vlastně celá deska absorbovala vlivy doby, kdy se od vydání Černého alba přehnal jako uragán scénou grunge ze Seattlu, střídán alternativním rockem v podání například Smashing Pumpkins, britpopem Oasis, Pulp či Blur a v neposlední době i neopunkem představovaným Green Day a The Offspring. Metallica neměla ani náhodou zavřené oči a proto většina těchto vlivů je na nové desce cítit. Není to tak jako třeba u Mötley Crüe či Kiss v období „Carnival Of Souls“, že by se stala prakticky jinou kapelou přes noc, ale nové vlivy tam slyšet jsou. Jestliže Černá deska byla načichlá spíše rádiově přítulným rockem, „Load“ pošilhává více po Seattlu, za což rozhodně může i společné turné s Alice In Chains. I když úvodní „Ain´t My Bitch“ je klasickým metallicovským otvírákem, svižným, úderným a zapamatovatelným (a zároveň jedním z nejlepších kousků desky), následující „2x4“ a „The House Jack Built“ jsou naproti tomu až k zarážení nenápadné kousky, které nemají žádný výrazný záchytný bod.
„Until It Sleeps“ byla od začátku jasným hitem desky. Ovšem tady se žádné „Nothing Else Matters“ nekoná, spíše skladbou prostupuje všudypřítomná seattleská pokleslá nálada, která posluchače neopustí ani v „King Nothing“, kde je zase slyšet vliv Alice In Chains. Naopak „Hero Of The Day“ by se chtěla tvářit jako „One“, ale právě díky jejímu úvodu se v té době Metallice začalo říkat Countrylica. I když skladba končí opět v kulometném tempu, je trochu méně vzrušující než byla „Welcome Home (Sanitarium)“ nebo pochopitelně „One“.
„Bleeding Me“ je zase další variantou na Seattle. Rozvleklé tempo se schválně disharmonickými akustickými kytarami, které přerve Hammettovo orgasmické sólo, bylo sice in v době vzniku, ale ve zkoušce časem obstojí jen velice stěží. Naopak „Cure“ je už zase typičtější Metallica, kde Htefield podává v refrénu svůj typicky nasupený výkon. „Poor Twisted Me“, další nevýrazná věc, která působí spíše jen do počtu.
O trochu lépe je na tom energická „Wasting My Hate“, která je v podstatě typická Metallica, ale v podstatě také mlácení prázdné slámy. Naopak se povedla countryrocková balada „Mama Said“, která opět nemá pozlátko „Nothing Else Matters“, ale proto je dnes možná utajovaným baladickým tipem v diskografii kapely.
Konec desky „Thorn Within“, „Ronnie“ a zejména nesnesitelně nekonečná, desetiminutová „The Outlaw Torn“ je jasným důkazem tehdejší megalomanie Metallicy.
Ta desku našlapala na samou kapacitu CD, ovšem v tomto případě by jasně platilo, že méně znamená více. Konec alba už je jakoby z povinnosti natahovaný a zbytečně tak (podobně tomu bylo i u „…And Justice For All“) sráží celé vyznění desky.
„Load“, i když dnes se na ní řada fanoušků dívá skrz prsty, není vůbec špatná deska. Je trochu poplatná době, ale je z ní zároveň cítit fakt, že Metallica hraje na jistotu. V době, kdy by jí posluchač větší experimentování odpustil, nahrála kapela album, jenž poprvé v historii kapely sází více na jistotu než na progres.
|
