Na mysl se mohou drát myšlenky o konci jedné legendy nebo o klinické smrti kdysi kultovního festivalu. Jasně, Čech Rock Plasy není Czech Rock Block, který svou činnost ukončil v roce 2011, ovšem Čech Rock Plasy se tváří a na svých internetových stránkách se nepokrytě hlásí k tomu, že navazuje na tradici Czech Rock Blocku. V lecčems pochopitelně ano. Do Plas jezdí i dosud česká špička, festival se stále koná na Velké louce… Ovšem té české špičky je každý rok snad méně a méně a naprosto katastrofická dramaturgie festivalu právě jen přiživuje myšlenky zmíněné na začátku článku. A to pochopitelně nemluvě o vcelku tristní návštěvnosti, kdy tisícové davy předchozích let vystřídalo jen pár stovek návštěvníků.
Ale pojďme přímo k festivalu. Ten byl, jak je už zvykem, opět dvoudenní a v pátek před čtvrtou hodinou odpolední jej zahajovala domácí kapela Avidity For… Kvůli pracovním povinnostem bylo ale nutné tuto kapelu vynechat. Po nich absolutně nepochopitelně nastupuje Arakain. Kapela avizovaná jako jedna ze dvou hlavních hvězd akce a hned jako druhá, v pátek odpoledne. Návštěvníci nechápavě kroutí hlavou a ti, co ještě nedorazili, se pochopitelně vztekají. Arakain odehrál svůj klasický set, který je prost technických chyb a plný hitovek, kterých má kapela za svých třicet let až dost. Závěr v podobě legendární „Apage Satanas“ už také patří k té arakainí klasice.
Následující Interitus je už v Plasích poněkolikáté a ani tentokráte jsem mu na chuť nepřišel. Možná i proto, že kapela prezentuje styl, který není zrovna z těch mým uším blízkých. Ovšem pivo tady zas tak špatné netočí, tak proč si na chvíli nezalézt do pivního stanu, kde ale panuje až nesnesitelné dusno (jo, teplotní rekordy ten den zase padaly…). Pak přichází Trautenberk, který se dá nazvat jedním z objevů posledních festivalových sezon. Bohužel zesnulého frontmana Obrouše nahradil vynikajícím způsobem Míra „Prasopes“ Císler z Požáru mlýna a alternativnímu a svojskému pojetí rockové hudby dodává až hvězdný lesk. Dost možná vrchol prvního dne.
Ani Kreyson nebyl k zahození. Ladislav Křížek to v hrdle stále ještě má a i když už ani náhodou nepřipomíná toho idola z konce osmdesátých let, hudba Kreysonu se moc nemění. Ustálená sestava, která nahrála comebackové album „Návrat krále“ působí sehraně a skladby ze zmíněné desky už zapadly mezi klasiky jako „Čarovná noc“ nebo „Není marné žít“. Možná Kreyson může působit trochu ustrnulým dojmem, ale pánové moc dobře vědí, co na publikum platí. Závěrečnou kapelu posledního dne Dymytry už vnímám cestou na parkoviště.
Sobotní otevírák DeBill Heads nestíhám a znovu se tady ukazuje naprosto diletantská dramaturgie. Jeden z taháků festivalu v půl druhé odpoledne a ještě ke všemu před klubovými kapelami, to je fakt paráda. Následující Hand Grenade se prezentovali nijak objevným moderním rockem s přesahem do aktuálních metalových žánrů. Tahle kapela neurazí ovšem, ani nijak nenadchne. Zato následující Matahari patří rozhodně k vrcholům festivalu. Kapela, o které se tvrdilo, díky zpěvačce Žántí, že je to česká odpověď na Guano Apes, ve svých nových skladbách dává důraz na větší příklon k písničkové formě, ovšem naživo baví opravdu královsky. Po nich přicházející Flattus opět táhne do šedi průměru a na samotné dno akce padá s příchodem Mashe. I když tahle kapela má příznivců až dost (sice především na druhou stranu od Plzně a kolem Domažlic), mě ty jejich halekačky o polykání červa anebo o připraveném kotli v pekle prostě neberou a proto opět volím pivní stan (kde dusno houstne…). Krucipüsk, to už byla jiná káva. Hájíček je stále neuvěřitelně charismatický frontman a skladby typu „Ahoj“, „Cirkus dneska nebude“ nebo „Cesta“ jsou stále výtečnými kousky. Škoda, že show byla přerušena právě v nástupu „Druide“, kdy vypadlo ozvučení. Ale to se stává. Už při Krucipüsku začalo drobně krápat a černé mraky visící nad Střelou nevěstily vůbec nic dobrého.
UDG ještě stačili nastoupit, ale obloha už zářila blesky. Pár skladeb a na Plasy jako kdyby někdo z nebe vylil obří kýbl vody. V tu chvíli bylo hotovo. Plánovaní Motorband a Fata Morgana už neodehráli a zbylí návštěvníci prchají do aut nebo do stanů. Po loňské ohlášené bombě (kterou odneslo také vystoupení Fata Morgany) opět netradiční konec festivalu. Akce, která je mi svým způsobem sympatická, ale která by se konečně měla poučit z dlouhé řady neustálých chyb a výpadků. Tak za rok uvidíme…
|
