6. – 9. srpna se uskutečnil již devatenáctý ročník festivalu Brutal Assault, zaměřující se na extrémní metalovou hudbu. Byl jsem na něm vůbec poprvé a tak tento report píši pohledem člověka, který jel s otázkou, zda je tento festival opravdu tak skvělý, jak se o něm říká.
Upřímně, nebyl jsem schopen skouknout všech sto skupin a ani jsem nechtěl a tak napíšu jen o některých.
Poté, co jsem konečně postavil stan (trochu problém najít místo), pozdravil se se slovenskými a polskými sousedy, jsem konečně vyrazil do areálu. Přišel jsem sice o Flotsam & Jetsam a bohužel i The Agonist (s novou zpěvačkou), ale plně mi to vynahradilo skvělé vystoupení taiwanských Chthonic. Zábavný black/thrash metal s ethnickými prvky tradiční hudby jihovýchodní Asie se poslouchal příjemně a ještě líp se na Chthonic dívalo. Nejen díky krásné baskytaristce Doris a kostýmům, ale zejména díky nasazení, které do vystoupení dali. Zazněly především skladby z posledního alba „Bu-Tik“ a závěr se neobešel bez „Takao“, což už je dnes taková druhá taiwanská hymna.
Než se setmělo, šel jsem si projít areál, který se nachází mezi zdmi Josefovské vojenské pevnosti. Na zdech byli pověšení kostlivci, také hořáky, které po setmění ozařovaly okolí ohněm. Nad pevností trůnila velká orlice, u které také plály ohně. Ve spletitých uličkách vládli stánkaři a mohli jste si tak užívat nepřeberné množství vůní různých pokrmů.
Venom jsou legendou. Ač nejsem jejich příznivcem, vystoupení bylo dle mého povedené. Ohnivá show a divoký heavy metal (pardon…pra pra black metal). „Black Metal“, „Hammerhead“ na začátku nebo slavné „Welcome to Hell“ a „Warhead“ na konci potěšily Josefovskou pevnost. Závěr prvního dne obstarala teplická kapela Modern Day Babylon, které vévodí skvělý kytarista Tomáš Raclavský. Instrumentální djent/mathcore zněl velice dobře, i když koncem setu poněkud sterilně.
Druhý den začal krásně slunečně. Řekl bych, že ten den vládl metalcore. Texas in July, Bring Me the Horizon, Architects. Nejzvučnějším jménem byli bezesporu Bring Me The Horizon, avšak opět se potvrdily obavy z výkonu jejich zpěváka Olivera. Nepředvedl zrovna jistý výkon a byl rád za každou pomoc od spoluhráčů či diváků. Do hudby BMTH se navíc vklínilo daleko více elektronických prvků a popu, než bylo zvykem dříve. Přesto byl na ně kotel skutečně velice početný. To Architects uposlechli název festivalu, a předvedli to nejtvrdší, co mají ve svém repertoáru. Tvrdé a energické vystoupení, ale metalcoreovými králi dne se pro mne stali Iwrestledabearonce (supr název), i když hráli o dost dříve než obě metalcoreové veličiny. Maximální energie, vtip, nadhled a Courtney, která řvala, křepčila a zpívala jak o život. Její pohyby mne uchvacovali stejně jako tričko s Beyonce (a lebkou). A co předváděl Steven Bradley se svou zelenou kytarou, bylo prostě famózní. Chvílemi to vypadalo, že se s ní zabije sám a nebo aspoň někoho, kdo se k němu přiblíží. Tahle kapela je tak trochu taškařice, ale muzikantsky jsou výteční.
Další výlet po areálu znamenal poznání, že krom mnoha jídla si můžete dopřát také spoustu oblečení, hadrů, cédéček, kravinek, zařádit si skákáním z věže, zastřílet si paintball. I když to byl teprve druhý den, značné nebezpečí znamenaly úseky s podivnými kabinkami s názvem TOI TOI. Tady si váš nos, či oči (po nahlédnutí) neužily. Ale byly tu naštěstí luxusní WC! Stačilo vytáhnout „půlžeton“ a mohli jste se v klidu……ano, na Brutalu se platí žetony (i kelímky se musí platit žetony).
Zpět k muzice. Misery Index to slušně death metalově drtili. Zejména se mi líbí, jak se oba zpěváci doplňovali. Ač Američané, jejich pojetí extrémní hudby mi přijde spíš evropské. Hardcoreový melodici Ignite nebyli špatní, ale na Brutal nějací moc sladcí. Crowbar byli hodně hutní, hodně zatěžkaní sludgem a taky bohužel pro mě nudní.
Jeden z vrcholů festivalu přišel s panem Tardym a jeho Obituary. Death metalová legenda zahrála na výbornou a zahrála i dvě šlehy z připravovaného alba, které vyjde v říjnu. Zazněly však i klasiky jako „The End Complete“ či nesmrtelná a početným davem zpívaná „Slowly We Rot“. Tardyho vokál je jasně rozpoznatelný, prostě originál.
Asi jste zvědaví, co řeknu na hlavní hvězdu festivalu Slayer. Řeknu:
„Jako dobrý to bylo.“ Asi si klepete na čelo. Vždyť je to legenda legend. To ano. Hráli dobře, je to učebnice thrash metalu, ale nestrhli mě a navíc thrashovým králem festivalu byl někdo jiný (ale to až později). Avšak fandové si užili. Fláky jako „Hell Awaits“, „Seasons in the Abyss“ či „South of Heaven“ jsou klasiky klasik a koncertní trháky. Závěr patřil „Angel of Death“. Myslím že z ohlasu publika musel mít značně zarostlý Tom Araya velikou radost.
Children of Bodom zažívají sestup ze slávy. Show nic moc. Proti jiným kapelám zněli tak nějak slabě, nevýrazně. A Alexi Laiho není pro mě ten správný frontman. Nejvíc jsem se těšil na Katatonii a tak proto asi měla takovou smůlu. Je na prd hrát až v půl jedné a ještě víc na prd je, když se vám po..kazí technika a vy po prvním akordu hrát přestanete. Čekalo se půl hodiny. Jonas (zpěvák) se snažil komunikovat, ale co chcete povídat, když byste raději hráli? Nakonec koncert proběhl. Jen sedm písní a bez samplů a podkresů. Díky tomu zněla Katatonia tak nějak syrověji, ale to nebylo na škodu. Nakonce je chválím, že to dobře ustáli, jen škoda, že nemohli hrát ještě alespoň o půl hodiny déle, většině lidí se to líbilo.
|
