Že členové slavných kapel točí sólovky, na tom není nic divného. To se prostě děje. Ale většinou se sólovým materiálem přijde buď zpěvák nebo kytarista. Ale aby první sólovku ze členů slavné kapely, nota bene po čtyřiceti letech fungování, natočil bubeník, to už je skoro unikát. A přece se tak stalo a jako první z členů legendárních AC/DC přichází s vlastní deskou bubeník Phil Rudd. Člověk, který celý život stál ve stínu slavnějších kolegů, ať už bratří Youngů nebo obou zpěváků Bona Scotta a Briana Johnsona.
Phillip Hugh Norman Witschke Rudzevecuis, jak zní celé jméno tohoto šedesátiletého australského bubeníka, možná v sólovou desku ani nedoufal. Když po vydání alba “Flick Of The Switch“ vylétl kvůli chlastu z AC/DC jako namydlený blesk, pověsil hudbu na hřebík. Jenže za deset let se náhodou s bratry Youngovými potkal, slovo dalo slovo a Rudd, jehož přesný jednoduchý styl AC/DC plně vyhovuje, se vrátil s deskou „Ballbreaker“ zpátky. AC/DC jsou dnes už instituce, která se k větší studiové činnosti rozhoupe jednou za x let (navíc teď ji trápí problémy se zdravím Malcolma Younga) a proto Rudd ventiluje své nápady prostřednictvím alba „Head Job“.
Je asi nasnadě, jak tahle deska bude znít. Samozřejmě nás nečeká žádná moderna. Ovšem, co je překvapující, „Head Job“ nejede až tak příliš okatě v kolejích AC/DC („Repo Man“ berme jako výjimku potvrzující pravidlo), i když samozřejmě Rudd by na to, na rozdíl od armády plagiátorů, měl nárok. Jenže on tak nečiní, což je mi sympatické. Základem desky je tvrdý blues, což je jasně slyšet hned v titulní „Head Job“ nebo ve špinavé „Bad Move“.
Rudd ale místy pěkně zrychlí a dokonce svým skladbám dá mainstreamový lak, jako v případě „Lonely Child“, „Lost In America“ nebo „No Right“. Základem ale zůstává samotná písnička. Ať už odhalená na kost, kde prim hraje akustická kytara (z „Crazy“ by měl Tom Petty radost) nebo přece jen zatěžkaná staromilskými riffy. 
Navíc Rudd překvapí i jako zpěvák, když spustí s basistou Alanem Badgerem. Oba mají hlas jako struhadlo a Rudd místy dokonce připomene Lemmyho jako v „Repo Man“, nejlépe mu ale je ve spodních polohách, hodících se právě k barovému blues.
„Head Job“ mě mile překvapila. Rudd se na ní ukázal i jako velmi slušný skladatel, jehož jeho kolegové při skladatelském procesu zbytečně opomíjejí. Navíc i jako dobrý zpěvák a dobrý manažer, protože si vybral i výtečně šlapající kapelu, kdy zejména kytarista Geoffrey Martin působí nadmíru zkušeně a zručně. Takže za mě rozhodně palec nahoru.
|
