Lenny Kravitz jako kdyby s posledními deskami tak trochu tápal. Od alba „Lenny“ z roku 2001 šla úroveň jeho desek směrem dolů, s čímž klesala i jejich prodejnost. Přestože se nikdy nejednalo o vyložený propadák, poslední dva výtvory „It Is Time For A Love Revolution“ a „Black And White America“ už přece jen představily umělce, který se vyčerpal a takřka už nemá co říct. Jasně, na současné poměry to nebyly až tak úplně špatné desky, ale v diskografii Lennyho Kravitze se přece jen jednalo o rozhodně nejslabší výtvory.
Proto jsem také od „Strut“ nic moc nečekal. Skoro jsem předpokládal, že na téhle desce si budu brousit svůj novinářský ostrovtip, pak jí napálím maximálně průměrnou známku a půjde se od válu. Ale ono to v tomto případě rozhodně tak jednoduché nebude. Kravitz totiž po dlouhých letech předkládá zase slibné a vcelku i silné album. Přestože úvodní singl „Sex“, kterým celá deska startuje, tomu rozhodně nenapovídá. Tahle skladba jede přesně v intencích poslední Kravitzovy tvorby a neshledáte na ní nic, co by vás zaujalo a přitáhlo k téhle skladbě znovu. Naštěstí se jedná o jeden z mála nevýrazných kousků desky.
Od dvojky „The Chamber“ kde je dominantní výrazná, i když hodně provařená basová linka, se blýská na lepší časy. „Dirty White Boots“ a zejména „New York City“ patří rozhodně k tomu nejlepšímu, co Kravitz za poslední roky předložil. Proto mu také odpustíte i baladickou „The Pleasure And The Pain“ a vzpomenete si na takové věci jako „Heaven Help“ či „Again“, kterým jejich novější sestřička nesahá ani po kotníky. Se žhavou funkovou „Strut“ nebo sentimentální „Frankenstein“ už je zase lépe a proto v další baladě „She´s A Beast“ si může tento umělec, který stále výrazově čerpá ponejvíce z odkazu šedesátých let, vybrat opět o něco slabší chvilku.
„I´m A Believer“ zase potěší svou roztančenou rock n´rollovou náladou, která vám připomene průkopníky tohoto stylu, jako byl třeba Jerry Lee Lewis nebo Chuck Berry a slavnostní „Happy Birthday“ zaujme skřípavým saxofonem na vlnách houpavého kytarového boogie. Závěr desky patří už bluesové náladě. Ať už se jedná o „I Never Want To Let You Down“, nebo o klasičtější „Ooh Baby Baby“, kde se do popředí derou vlivy černošské muziky, v případě obou dostaneme zase kvalitní porci hudby.
Nedá se hovořit o tom, že by se Lenny Kravitz vrátil, protože v podstatě nikdy neodešel. „Strut“ je ale příjemná poslechová deska, která staré fanoušky potěší. Je jasné, že dopad na scénu už Kravitzova hudba nikdy nebude mít takový, jako v případě desek „Are You Gonna Go My Way“ nebo „5“, ale tohle album stojí vlastně jen kousek za těmito ikonami.
|
