Už od počátků své kariéry měli Judas Priest problémy s bubeníkem. Zatímco nováčci Rob Halford a Glenn Tipton se vedle ostřílené dvojice K.K. Downing a Ian Hill zabydleli rychle a dokázali se už vyprofilovat ve velice důležité členy kapely, bubeníci John Hinch a Alan Moore zmizeli v propadlišti dějin. A protože po albu „Sad Wings Of Destiny“ hvězda Judas Priest začala strmě stoupat, bylo potřeba tuto situaci řešit, protože kapela se opět ocitla bez muže na bubenické stoličce. Kapela podepsala exkluzivní smlouvu s labelem Columbia, který se ale tvrdě dožadoval nové desky. Angažoval producenta v podobě basisty Deep Purple a Rainbow Rogera Glovera a chtěl slyšet výsledky. Kapela tak musela narychlo najmout studiového hráče Simona Phillipse, jenž se ale nikdy plnohodnotným členem sestavy nestal. Brzy po vydání alba jej na následném turné nahradil Les Binks.
Situace na britských ostrovech nebyla v roce 1977 pro hudbu, jakou představovali Judas Priest, úplně jednoduchá. Mladíci si píchali do uší sichrhajcky, stříhali vlasy a nosili posprejované kožené bundy. Prostě punk byl na vrcholu a na hard rock se hledělo skrz prsty jako na něco přežitého, jako na muziku pro dědky. Ovšem Judas Priest měli štěstí. Nebyli totiž zaškatulkováni vedle hardrockových dinosaurů a oproti nim přece jen hráli muziku dravější, metalovější.
Statut stoupající hvězdy mezi punkovými chuligány měla potvrdit právě třetí deska, která dostala název „Sin After Sin“ a výrazově navazuje na rok starý počin „Sad Wings Of Destiny“. Ze zpětného pohledu můžeme říct, že „Sin After Sin“ stojí trochu ve stínu slavného předchůdce, za což možná může i Glover, který zvuku kapely otupil jeho metalové ostří a ponechal spíše v hardrockových intencích. Proto hned úvodní riff „Sinner“ nemá takovou sílu, jako třeba ten z „Tyrant“ na minulé desce. Přesto je tahle skladba asi největší klasikou desky, i když trvá skoro sedm minut a v jejím srdci hypnoticky zvolní před konečným atakem. Druhou nejznámnější skladbou je bezesporu „Diamonds And Rust“, což je pochopitelně přiostřená coververze od písničkářky Joan Baez. V tomto případě Judas Priest naznačili tendence, že chtějí dobýt rovněž americký trh, který byl v té době hardrockové hudbě sice otevřený, ale pořád mnohem více pošilhával po mainstreamu, než konzervativnější starý kontinent, kde větší úspěchy slavily ostřejší skladby jako následující „Starbreaker“.
Sedmdesátá léta, to byla doba, kdy Judas Priest ještě sem tam utrousili nějakou tu baladu. Tou méně známou je rozhodně „Last Rose Of Summer“, která možná až zavání folkem a v porovnání s „Beyond The Realms Of Death“ nebo „Before The Dawn“ stojí rozhodně více v pozadí. Naopak „Let Us Prey/Call Of The Priest“ je zase mnohem hřmotnější a údernější věc, kde se vyznamenává kytarový tandem Downing/Tipton. Ten svými vyhrávkami zachraňuje i vcelku bezbarvou „Raw Deal“, bez silnějšího momentu rozplizlou na plochu šesti minut. „Here Comes The Tears“, to je zase jedna z hvězdných chvilek Roba Halforda, ale v kontextu působí jako nadechnutí se před závěrečnou klasikou „Dissident Aggressor“, kterou o dekádu později na svou desku „South Of Heaven“ předělali thrashmetaloví čerti Slayer. Tady už obě kytary působí jako drtivá kladiva a Halford zase se svým hlasem šplhá do stratosféry.
„Sin After Sin“ přineslo jako první deska kapele mezinárodní úspěch. Díky němu se poprvé birminghamští oceláři podívali do Ameriky, kde se deska dokonce dostala do oficiální hitparády. Sice na dvousté místo, ale byla tam. Doma se jim vedlo už mnohem lépe, tam už sbírali zlatá ocenění a leckdo už o nich tvrdil, že je to kapela budoucnosti.
|
