Normalizací koncem sedmdesátých let neprocházelo jen socialistické Československo, ale také britská rocková scéna. Ta se stále ještě vzpamatovávala z úderu, který ji v posledních letech zasadila punková vlna. Ta se mezitím už vyčerpala a kapely (tedy kromě The Clash) se začaly rozpadat, ztrácet pevnou půdu pod nohama nebo zabředat stále více do alkoholových a drogových problémů. Punk najednou přestal posluchače zajímat a začali hledat něco nového, co by mohli přijmout za své.
A Judas Priest toho dokonale využili. Se silnou firmou v zádech už minulou desku „Sin After Sin“ dotáhli ke zlatu, poprvé se podívali do Ameriky a konečně měli stálého bubeníka Lese Binkse, který odpovídal jejich představám. Svůj sound (možná i bezděky kvůli punkové horečce) začali přiostřovat a tempo zrychlovat, čímž už připravovali půdu pro nastupující Novou vlnu britského heavy metalu. Základem té se stal otvírák této desky „Exciter“. Právě v té Downing s Tiptonem demonstrují, v čem přesně je jejich síla, kde se dokážou doplňovat a přesně tím házejí rukavici konkurenci. Halford navíc ječí v šíleném tempu a i díky tomu se dá mluvit o tom, že „Exciter“ je nejlepší otvírák desek Judas Priest ze sedmdesátých let.
Proto kapele také možná odpustíte dvojici méně výrazných skladeb „White Heat, Red Hot“ a „Better By You, Better Than Me“ (její název kapela v budoucnu uslyší ještě mnohokrát, přestože se jedná o coververzi od The Spooky Tooth), které jsou ještě stále spíše než metalové s citelnými hardrockovými kořeny, které už ovšem Judas Priest rychle opouštěli. Titulní „Stained Class“ naproti tomu uvede pološílená kytarová vyhrávka a v refrénu pak zaslechnete přesně ty harmonie, které z Judas Priest měly udělat za pár let hvězdy první kategorie. Následující svižné kousky „Invader“ (s trochu otravnou kytarovou linkou), „Saints In Hell“ a „Savage“ můžeme zařadit do kategorie těch skladeb, které tmelí desku, ovšem nebylo jim nikdy předurčeno, aby se staly velkými hity, ke kterým by se Judas Priest v budoucnu nějak zvlášť vraceli. Ovšem rozhodně se nejedná o bezduchou výplň, ale o slušné skladby, které mohou sloužit novým fanouškům jako utajený tip.
Nejsilnější položka alba a dost možná i celých Judas Priest ze sedmdesátých let se nachází pod názvem „Beyond The Realms Of Death“. Je s podivem, že tuhle nadčasovou věc, tuhle po čertech temnou polobaladu složil bubeník Binks, když je založena na zcela precizní kytarové práci a nápaditých vyhrávkách, ovšem jasné je, že tohle už byla předzvěst obrovského metalového hnutí, které čekalo na svůj čas. Tady je všechno, co Judas dělá Judas. Výborné kytarové souboje, neuvěřitelný Halfordův ječák a rozmáchlá epičnost, která kapele tolik sluší. Tiptonův dovětek „Heroes End“ už jen podtrhuje skutečnost, že Judas Priest se desku od desky vyvíjí.
„Stained Class“ je zase o krůček blíž k heavy metalu. Nejsou na ní žádné skladby typu „Last Rose Of Summer“ z minulé desky, které by kapelu sváděly na zcestí. Je tu jen dravý hard rock/heavy metal, který upevňoval pozici Judas Priest nejen u ostrovních posluchačů, ale i u příznivců z druhé strany Atlantiku. Navíc na této desce bylo poprvé použito ono klasické logo, které zdobilo v osmdesátých letech nejeden školní penál.
Ovšem „Stained Class“, konkrétně zmíněná coververze „Better By You, Better Than Me“ od The Spooky Tooth, nadělalo kapele veliké nepříjemnosti. Byl totiž jeden den před Vánocemi roku 1985, kdy se dva američtí teenageři James Vance a Ray Belknap rozhodli spáchat sebevraždu. V místnosti, kde se střelili do hlavy našli vyšetřovatelé právě tuhle desku a její jehla se zastavila na inkriminované skladbě. Pomatení američtí aktivisté okamžitě zahájili tažení proti kapele a Judas Priest tak v roce 1990 skončili před soudem. Nebyli první a ani zdaleka poslední. Naštěstí zvítězil zdravý rozum a kapela z procesu vyšla bez ztráty květinky.
|
