„British Steel“ zejména díky dvěma singlům „Breaking The Law“ a „Living After Midnight“ znamenalo pro Judas Priest velký komerční úspěch. V domácí Velké Británii to dotáhlo na čtvrtou pozici oficiální hitparády, ovšem ve Spojených státech deska doslova explodovala a vynesla kapele dokonce platinové ocenění. Navíc album prokoplo hráz a celý svět zaplavila vlna britských heavymetalových kapel, které svorně vystupovaly pod praporcem Nové vlny britského heavy metalu. A Judas Priest byly najednou vlajkonoši tohoto hnutí, které si podmaňovalo stále více posluchačů.
Není proto divu, že hned po návratu z turné, které „British Steel“ propagovalo, kapela míří hned do studia, kde od října 1980 začíná pracovat na následovníkovi svého, do té doby magnum opus. Práce je to samozřejmě těžká a očekávání velká. Přece jen „British Steel“ byla pro tehdejší mladé metalisty modla a proto bylo zapotřebí dát dohromady pořádně silný materiál. Ten pak vyšel poslední únorový den roku 1981.
Ovšem ač se Judas Priest snažili, co jim síly stačili, důstojného pokračovatele „British Steel“ se jim v tomto případě stvořit nepodařilo. Z dnešního pohledu působí „Point Of Entry“ jako ukročení stranou, jako okamžik, kdy si Judas Priest vybrali malou pauzu, aby pak znovu nabrali dech. I když začátek alba není vůbec špatný, protože „Heading Out To The Highway“ je přesně ten typ skladeb, v nichž se skrývala síla Judas Priest. Má tahounský riff, tempo, které dokáže pohnout davem a silný melodický refrén. Je proto s podivem, že se jí nepodařilo zasáhnout do hitparád.
Komerční úspěch si naopak připsala o trochu slabší dvojka „Don´t Go“, která má sice rovněž úderný refrén, ovšem sloka skladbu rozmělňuje v pomalejším tempu a kapela působí trochu křečovitě. Druhý a poslední zásek do hitparád pak předvedla třetí věc v pořadí, svižnější „Hot Rockin´“, jejíž refrén dnes může vyloudit trochu pobavený výraz v tváři, ale tehdy prostě takové pecky fungovaly. Rozhodně se ale jedná o jednu z těch skladeb, které v kontextu tvorby Judas Priest patří k těm průměrnějším, ovšem na desce „Point Of Entry“ se jedná o jeden z tahounů.
Kompoziční bezradnost se poprvé projeví v „Turning Circles“, aby se posléze s „Desert Plains“ kapela vybičovala k nejlepšímu výkonu na desce, kde kromě výtečného refrénu hraje prim rytmická sekce basisty Iana Hilla a bubeníka Davea Hollanda, který zde předvádí jeden z nejlepších výkonů v řadách Judas Priest. Laťka ale s příchodem „Solar Angels“ nezadržitelně klesá, aby dopadla na samotné dno s neuvěřitelně hloupou a trapnou „You Say Yes“. Tady jen budete kroutit hlavou, že něco tak stupidního mohla napsat kapela, která má na svém kontě „Hell Bent For Leather“. Zbylá trojice skladeb „All The Way“, „Troubleshooter“ a „On The Run“ se už jen zoufale plácá v průměrném bahně a nedokáže prostě najít tu sílu, kterou Judas Priest ještě před rokem měli.
„Point Of Entry“ samozřejmě v diskografii Judas Priest stojí na těch zadních místech. Samotná kapela album ani živě, kromě občasného uvedení „Heading Out To The Highway“, moc nepřipomíná. Sice se nejedná o nejhorší desku ve čtyřicetileté kariéře souboru, ale o jednu ze slabších rozhodně ano. I přesto byla „Point Of Entry“ prodejně vcelku úspěšná a po celém světě se jí rozebralo více než půl druhého milionu kopií.
|
