V táboře Judas Priest panoval relativní klid. I když „Point Of Entry“ znamenalo mírné vyklízení pozic, které kapela získala s „British Steel“, nebyl žádný důvod k panice. Deska byla přece jen opět vcelku úspěšná a proto kapela, teď nezatížena stínem „British Steel“, mohla v klidu komponovat skladby pro další album. Opět, jako v případě předchozího alba, kapela opustila svou rodnou anglickou hroudu a znovu se s producentem Tomem Allomem vypravila na španělskou Ibizu, aby zde tuto desku nahrála. Tentokrát ale veškerou producentskou činnost převzal na svá bedra Allom a na výsledku je slyšet, že to jen a jen prospělo. A 17. července 1982 bylo album po pětiměsíčním martýriu ve studiu konečně venku.
A téměř ihned po vydání celé desky vychází i singl „You´ve Got Another Thing Comin´“ jenž se okamžitě chytá v Americe, která se za poslední léta brutálně metalizuje a nabízí tak Judas Priest odbytiště a řadu nových lačných fanoušků. Proto se s „Screaming For Vengeance“ vydává kapela do Ameriky, aby spolu s Iron Maiden, Krokus a Uriah Heep ukázali, jakže se to v Anglii kalí ocel. Úspěch se dostavil téměř okamžitě a „Screaming For Vengeance“ šplhá po žebříčku, až nakonec skončí s dvojnásobnou platinou. Takové ocenění Judas Priest nikdy předtím ani potom nedostali.
Můžeme ale směle říct, že právě toto ocenění je v případě „Screaming For Vengeance“ zcela na místě. Album navazuje na odkaz „British Steel“, ovšem více se přizpůsobuje americkému trendu, který si žádá více zpěvnosti a vyleštěnější sound. To ovšem s tím, že Judas Priest nepohřbili nic ze své identity. Jen prostě zvuk více nablyštili a otevřeli masám. Navíc se jim v tomto případě podařilo dát dohromady až neskutečně silnou kolekci, která je i v současné době jedním ze základů živých vystoupení kapely.
Už jen ve chvíli kdy kytary pánů Downing a Tiptona rozehrají intro „The Hellion“, které pak přejde do otvíráku „Electric Eye“ víte, že tady se píší dějiny. „Electric Eye“ symbolizuje to, čím v té době Judas Priest skutečně byli. Je přetvrdá, ovšem melodická a připravená vrazit facku mainstreamovému posluchači s tím, že ta pravá hudba je tady. Krasojízda pokračuje i s „Riding On The Wind“, která je rovněž jedna z nejstěžejnějších věcí na albu a i když její význam posléze zastínily jiné skladby, neznamená to, že by nebyla stejné dobrá jako mediálně propírané hity.
Kvalita nejde dolů ani se vzdušnou „Bloodstone“, což je zase jedna z hvězdných chvilek Roba Halforda (vždyť si poslechněte ten refrén!) ani s „(Take These) Chains“ z pera externího autora Boba Halligana, která se nejprve tváří jako balada, ovšem posléze Judas Priest vycení znovu své zuby a tempo nabere obrátek. První a vlastně jedinou slabší chvilku si kapela vybere s příchodem „Pleasure And Pain“, která má sice vcelku slibnou sloku, ovšem tu nakonec rozmělní nefunkční refrén.
Pořádný nášup přichází zase s titulní „Screaming For Vengeance“, kde Halford zase žene svůj hlas do obrátek a kytaristé se předhánějí ve svých sólech. V tomto případě mi by mě zajímalo, kolikrát sólo z téhle skladby slyšeli pánové z ostravského Citronu než se pustili do nahrávání „Plni energie“. Přichází „You´ve Got Antoher Thing Comin´“, rozhodně komerčně nejúspěšnější skladba Judas Priest vůbec a ta, která kapelu vlastně poslala v Americe na svůj vrchol. Dodnes si nedovedu představit koncert Jidášů bez toho, aby tahle věc vedle „Breaking The Law“ nezazněla. „Fever“ po pozvolném úvodu posluchači zase nabídne pořádný metalový kousek a závěrečná „Devil´s Child“ s hromovým sborovým zpěvem jen dotvrzuje fakt, že Judas Priest přišli s opravdu špičkovou deskou. Dokumentem doby, která heavy metalu skutečně přála a během které vznikaly opravdové perly. Tohle je jedna z nich. Ne jedno z nejlepších alb Judas, ale rozhodně jedno z nejlepších metalových alb vůbec.
|
