Heavy metal zažíval v první polovině osmdesátých let celosvětový boom. Velkou měrou se o to zasloužilo album „Screaming For Vengeance“, ale i další kapely jako třeba Iron Maiden, Saxon nebo Def Leppard vydaly svá klasická alba, jenž dosahovala vysoké prodejnosti a podmaňovala si stále více a více uší mladých posluchačů. I když desky jako „Wheels Of Steel“, „Denim And Leather“ (obě Saxon), „Lightning To The Nations“ (Diamond Head) nebo „High n´Dry“ (Def Leppard) byly samozřejmě skvělé, vedoucí úlohu tohoto hnutí stále třímali Judas Priest. Jim se sice s „The Number Of The Beast“ pořádně sápali na paty Iron Maiden, ovšem tady to nebylo o tvrdém konkurenčním boji, ale spíše o kamarádském hecování.
Judas Priest byli přece jen o kousek dál, protože se „Screaming For Vengeance“ se jim podařilo konečně naplno dobýt Ameriku. Z té doby také pochází výtečný živák „Live Vengeance ´82“, který kapela natočila při své zastávce v Memphisu. Turné bylo dlouhé, náročné, ale po návratu bylo nutné vrhnout se hned do práce, protože metalový boom si žádal další palivo pod svůj kotel. Judas tedy v září 1983 zamířili opět na Ibizu spolu s osvědčeným producentem Tomem Allomem.
Hotovo bylo v prosinci a hned čtyři dny po Novém roce 1984 byla deska venku. Nesla název „Defenders Of The Faith“ a i když na první pohled upoutala příšerně kýčovitým obalem (ono ani „Screaming For Vengeance“ v tomto směru nedělalo moc velkou parádu), obsah desky posluchačům opět vyrazil dech. Startuje se hřmotnou a zběsilou „Freewheel Burning“, což je dneska samozřejmě jedna z největších klasik Judas Priest.
Kapela přiostřila výraz a oproti „Screaming For Vengeance“ vsadila na modernější výrazivo, jako kdyby reflektovala nástup thrash metalu, protože Metallica měla už „Kill´Em All“ venku. Kytarový zvuk je ostřejší než v případě předchozí desky a skladby nasupenější. Dvojka „Jawbreaker“ doslova štěká a kope a i v tradičněji pojaté „Rock Hard Ride Free“, kde posluchače uchvátí zejména kytarová sóla tandemu Downing/Tipton ukazuje, že Judas Prierst nebudou z těch kapel, které by definovali svůj zvuk a zůstali u něho i na dalších albech. Asi nejpádnějším důkazem toho je „The Sentinel“. Neskutečně ostrá skladba s Halfordem ječícím jako siréna.
Ono i futuristická „Love Bites“ je něco, co do té doby od Judas Priest nebylo ke slyšení. Ano, možná se v tomto případě dá hovořit dokonce i o jakémsi pravěkém předobrazu industriálního metalu (sám Halford si pak takovou hudbu vyzkoušel v rámci projektu Two). Možná i proto byla tahle skladba vybrána jako druhý singl desky. „Eat Me Alive“ zase vrací kapelu do pořádně nabušených kolejí , i když nemá takovou sílu jako „Freewheel Burning“ nebo „The Sentinel“, je to pořád výborná věc.
Už na „Screaming For Vengeance“ Judas Priest využili práce skladatele Roberta Halligana ve skladbě „(Také These) Chains“. Spolupráce se osvědčila a proto je na této desce Halligan zastoupen další skladbou, tentokrát výbornou „Some Heads Are Gonna Roll“. Ovšem ukazuje se zde, že skladba je přece jen trochu zpátečnická a proto se jedná o Halliganův poslední vklad tvorbě Judas Priest. S pomalejší „Night Comes Down“ album spěje do finiše, aby jej uzavřel pochod „Heavy Duty“ volně přecházející do titulní, minutu a půl dlouhé „Defenders Of The Faith“.
I když se jedná o stejně kvalitní desku jako „Screaming For Vengeance“, dopad v tomto případě byl maličko menší. Komerční úspěch v Americe i v Británii Judas Priest sice zopakovali, jen se jim v USA nepodařilo „Defenders Of The Faith“ dostrkat k dvojnásobné platině. Důvod to může být jednoduchý. Trend v Americe velel kapelám svůj sound zjemňovat a Judas Priest tentokrát vyšli opačným směrem. Začalo se tedy přemýšlet a spekulovat.
|
