Deathstars v sobotu v Praze málem strhli MeetFactory. Jakkoliv jejich nejnovější deska „The Perfect Cult“ postrádá energii předešlých počinů, naživo má kapela energie na rozdávání a o tom se přesvědčil i poměrně velký počet návštěvníků, zavítavších na pražský koncert těchto Švédů. Atmosféru jako tuhle sobotu už jsem na koncertě dlouho nezažila a nejen kapela, ale i fanoušci, kteří neúnavně povykovali a pařili celý koncert, jsou za ni téměř stejnou měrou zodpovědní. Sečteno a podtrženo, akce se po téměř všech stránkách vydařila.

Večer zahajovala česká „electro-metalová“ čtveřice Liveevil, která, nejenže do režie skvěle zapadla, ale ukázala, že i v našich končinách se na poli industriálního metalu dá najít kapela, která má na to vydat se do světa. Stylově mi kluci trochu připomínali italskou bandu Neon Synthesis, jak melodiemi, tak temnějším zpěvem. Kapela v srpnu začala nahrávat již čtvrté album, kde se do produkce pustil Kärtsy z Waltari, také jsme měli možnost si pár novinek poslechnout. Domácí publikum sice obvykle na krajanské předkapely reaguje vlažněji, ale už během Liveevil začala atmosféra v Meetfactory pomalu houstnout.

Ještě více zhoustla, když se na pódiu objevila předkapela - taktéž ze Švédska, The Dead And Living. Ačkoliv se jim nedá upřít jakási originalita, kdy ve své hudbě mixují různé žánry – od těch temnějších jako gothic rock, až po hopkavý folk, který jim dodával jakýsi „fintrollovský“ feeling a jejich pódiová prezentace je přeci jen o stupeň výš, než u předchozí bandy, show jako celek působila trochu zmateně. Publiku ale míchanice stylů vyloženě nevadila a kapelu, která má na svědomí zatím dvě alba a gothičtější singl „The Nomads Will“, si užilo téměř stejně náruživě, jako následující hvězdy. Hlasově se zpěvák, říkající si Coroner, poměrně dost podobá typickým goth-rockovým vokalistům ala Lacrimas Profundere, či Michele Darkness a také do podobně laděných skladeb daleko více zapadá, než do těch rozjuchaných.

Jediným a poněkud zásadním problémem, který panuje v Čechách odjakživa, je absence fotopitů, a tak i akreditovaní fotografové se musejí probít skrz běsnící fanoušky, aby ukořistili alespoň pár záběrů. A pokud nemáte dostatečně ostré lokty, tak prostě smůla. Chápu, že v malých klubech jako Storm, nebo MoR Café ve Zlíně, popřípadě Rockáč v Praze, by takovéhle řešení asi nebylo nejvhodnější a i ten metr a půl místa by pak chyběl pro fanoušky nakupující lístky, ale přestože MeetFactory kapacitu má, o pitech si můžeme nechat jen zdát.

Zpátky k show: Ačkoliv publikum působilo před koncertem Deathstars poměrně ukázněně, když se čtyři zbývající členové objevili na pódiu, převalila se sálem vlna téměř hmatatelné energie a publikum zešílelo. Zpěváku Whiplasherovi stačilo málo, aby přinutil dav ječet, za to jeho marné pokusy o to fanoušky utišit většinou končily neúspěchem, protože skandování, ječení a jásání se zastavit prostě nedalo.
Kapela pro mě dost nepochopitelně otevřela koncert novinkou „The Temple Of The Insects“ kterou jsem popravdě vůbec nepoznala a pak to rozbalili s „Metalem“. Ale mnohem větší úspěch měla třetí skladba, kultovní pecka z prvotiny nesoucí stejný název „Synthetic Generation“. Celé vystoupení se víceméně neslo v duchu největších hitů kapely. Na konci jako přídavek zazněl „Cyanide“ a „Blitzkrieg“, ale do té doby si fanoušci mohli užít hitovek jako „Death Dies Hard“, která patří mezi nejdivočejší skladby z celé diskografie. Na ornou půdu padla také „Tongues“, či „Night Electric Night“. Průřez celou diskografií byl dobrou volbou, protože kdyby se pánové pustili do více novinek, valná část publika by se možná uzívala k smrti. Když ale zapadly skladby „Ghost Reviver“ a „The Perfect Cult“ mezi starší hity, fanoušci téměř nemohli vnímat rozdíl, reagovali jak na starší, tak na nové písně stejně rozjařeně a nadšeně. Přesto hity z alba „Termination Bliss“ měly největší úspěch. Co se studiové podoby nového alba týká, Deathstars nevykročili příliš šťastně k tomu, aby se dávné slávě předchozích alb alespoň přiblížili. Na druhou stranu na živo? Přestože už jen ve čtyřech, nakopávají zadky snad čím dál víc. Absence Cata vůbec není patrná, možná v tom, že zpěvák se teď daleko více věnuje publiku, než mladému kytaristovi, což není ani v nejmenším na škodu. A bubeník Vice už se za pár let s kapelou zžil tolik, že jen opravdu dobré ucho pozná, že za kotli nesedí Bone.

Přestože jsem na koncert Deathstars mířila s rozpačitými pocity a dostavila se na místo jen proto, že jsem slíbila, že přijdu a pár lidí by mi pravděpodobně ukousalo hlavu, kdybych se neukázala, odcházela jsem plná energie, lehké nostalgie (přeci jen před 6-8 lety patřili Deathstars mezi moje top kapely) a šťastná, že jsem se nechala přesvědčit a zažila po letech zase tu strhující energii, která sálala nejen z kapely, ale i z celého publika.