„So I'm sad, time does not heal....“
Evergrey se po třech letech znovu hlásí ke slovu. A to, stejně jako minule, po pořádném zeměstřesení v sestavě. Ovšem tentokrát se stalo něco, co asi nikdo nečekal. Oba členové, kteří se připojili v roce 2010, tedy Marcus Jidell a Hannes Van Dahl, byli odejiti (druhý jmenovaný celkem pochopitelně, poté, co doplnil řady Sabaton). Tou překvapivou částí jsou ale jejich nástupci (a zároveň předchůdci). Obě volné pozice totiž obsadili právě ti dva, kteří je v roce 2010 uvolnili, tedy fanoušky milovaný kytarista Henrik Danhage a bubeník Jonas Ekdahl, z jehož návratu mám osobně velkou radost, protože mám velice ráda jeho osobitý styl hraní. Jestliže tedy existovala nějaká válečná sekera, je teď opětovně zakopána a celková situace před vydáním alba vypadala slibněji, než se pravděpodobně kdokoli odvážil doufat.
A výsledek? Pokud jsem posledně v recenzi označila „Glorious Collision“ za návrat ke kořenům a krok správným směrem, novinka je jednoznačným povrzením. A nejen to, přináší dokonce ještě klasičtější tvář kapely, místy natahující prsty až k „In Search of Truth“, především skrze famózní „The Grand Collapse“, která ze všeho nejvíc připomíná progovou klasiku „Mark of the Triangle“. Celkově album působí jako fúze všech potřebných ingrediencí, se kterými kapela pracovala v klasickém období, a toho nejlepšího, co tvořili na několika posledních albech. Nebojím se „Hymns for the Broken“ označit za nejprogresivnější desku od „Recreation Day“, což samozřejmě vede k varování, že nelze čekat, že vydá všechna svá kouzla na první poslech. Trpělivost ovšem odhalí posluchači úžasné klávesy, skvělou práci kytar, bicí, které vám změní srdeční rytmus, nádherné křehké melodie zabalené do tvrdých hávů a samozřejmě Tomův tolik charakteristický hlas, který tomu všemu dodává tu pravou magii. Tom nikdy nebude nejlepší zpěvák na světě, ale jeho expresivní hlas má tu výhodu, že když zpívá o všem tom osamění, bolesti a depresi, věříte mu to utrpení do posledního písmene. Navrch přidejte výbornou produkci z dílny Jacoba Hansena a, samozřejmě, extrémně silné skladby.
Po intru následující „King of Errors“, která byla vybrána pro klip, sice není tak silným hitem na první poslech, jako z poslední doby například „Wrong“ nebo „Broken Wings“, ale na druhou stranu dýchá mnohem víc minulostí kapely a především její pomalé pasáže mají velkou sílu. Je trochu paradoxní, že i když byla před vydáním alba příjemným překvapením, teď ji v kontextu považuji za možná nejslabší na albu. Namísto toho bych pravděpodobně na pozici prvního hitu postavila následující strhující skladbu „A New Dawn“ s hladce plynoucím refrénem, který už mě pěkných pár dnů otravuje, protože mi nechce přestat hrát v hlavě. Popravdě album tvoří jedna pecka za druhou. Hned následující „Wake A Change“ se pyšní mrazivými sbory a naskakuje z ní husí kůže, stejně jako z pozvolné „Archaic Rage“, která 
útočí na city táhlým procítěným refrénem s tradičně silným textem. A když si myslíme, že jsme všechny nejsilnější skladby už slyšeli, přichází v půlce alba „Barricades“, která svojí rozervaností smete všechno, co jsme dosud slyšeli. Z toho refrénu by člověk skoro brečel – v tom nejlepším slova smyslu samozřejmě. „The Fire“ má velmi působivě a vkusně použitý dětský sbor a „Hymns for the Broken“ přináší geniální piáno podkreslující napjatou atmosféru. A tím se konečně dostáváme také k baladám, tedy oblasti, kde byli Evergrey vždycky velmi silní – a jak zmíněná, tak „Missing You“ a „The Aftermath“ tomu tvrzení jedině dávají za pravdu. Když už jsme u pomalých písní, byla by škoda nechat si ujít limitovanou verzi, která nabízí druhý disk s piáno verzemi skladeb „Hymns for the Broken“, „Barricades“ a „These Scars“ z alba „Torn“. A všechny tři mají v tomhle podání takovou sílu, že nechávají originální verze v prachu. No a samozřejmě připočtěte to nadmíru příjemné překvapení v podobě majestátní „The Grand Collapse“.
Tohle je letos můj první plný počet, ale nešlo to jinak. A to z jednoho prostého důvodu: Evergrey jsou jednou z kapel mému srdci nejbližších a tímhle albem doručili přesně to, na co už jsem pěkně dlouhou dobu netrpělivě čekala a co od téhle kapely chci. Po „Glorious Collision“ jsem ještě byla s výroky opatrná, ale teď už to vypadá jednoznačně – Evergrey jsou zpátky a v zatraceně skvělé formě.
|
