Rok se s rokem sešel a o slovo se znovu hlásí finští hard rockeři Stud. Zatímco cesta od založení kapely k vydání první alba (pochopitelně včetně hibernačních peripetií) jim zabrala víc jak čtvrt století, osvědčený recept bylo zjevně potřeba nenechat zestárnout a tak, kdyby s sebou kluci (nebo vydávající firma) o jen chlup hodili, mohlo následovníka od debutu dělit rovných třistapětašedesát dní. Což je doba dostatečně dlouhá na to, aby v kapele proběhlo pár změn. U Stud nastaly také, leč jejich význam je pro celkové hodnocení v podstatě zanedbatelný.
Stud krátce po vydání loňského alba „Out Of The Darkness“ opustil basák Pasi Hietanen, kterého nahradil Matti Jalonen, rytmika kapely je však stále živá a strojovně přesná. Aktuální album „Rust On The Rose“ je celkově o ždibec pestřejší, což na jedné straně přinese tutový hit, na straně druhé i poněkud tuctovější syrové kousky. Suma sumárum jsou však Stud stále ti rádiově přijatelní rockeři, kteří sypou šťavnatě melodické kousky z rukávu, kterým koluje v žilách osmdesátkový hard rock, kteří inspiraci od es tehdejší doby dokáží maximálně využít ve svůj prospěch a pro svůj vlastní výraz, kterým z jejich muziky sálá pohoda a radost, kteří stále mají svoje silné zbraně v civilně přitažlivém a pružném vokálu Ariho Toivanena i barevné kytaře Miky Kansikase se skvěle gradovanými a emotivního sóly.
Hledáte-li tip na porci hudebního optimismu, reklamu na melodicky sladkou stadiónovou chytlavost, riffovou šťavnatost i rytmickou podmanivost, zkuste titulní „Rust On The Rose“. V součtu všeho, co kdy Stud vydali, je tahle strašně snadno vstřebatelná a trvale zapamatovatelná hitovka tím (nečekejte však nějaké geniální či přelomové postupy, naopak, síla Stud je právě ve využití osvědčených háčků melodického rocku), čím lze přesně charakterizovat její aktuální dobrou (hráčskou i autorskou) formu. Určitě lze Stud pochválit i za to syrový (v kontextu desky) otvírák alba „Raise Your Fist“, který představuje protipól jejich neskrývané snaze o chytlavou přitažlivost. Neztratí se závěrečné baladické brnkání o emoce „Playing To Win“, šlapavá riffovka „Dangerous“ s hrstí dramatična (ke kterému výrazně přispívá svým projevem Ari Toivanen), či dynamická „Break The Chains“, zejména proto, že oproti těm ostatním mávátkově sladkým refrénům (nic proti, i v těch jsou Stud dobří) do těchto skladeb dokáže kapela nacpat ždibec rafinovanosti.
Příjemný hard rock s hitovými ambicemi a dostatečně rockovým výrazem. V minulém kole o něco ucelenější, v aktuálním kole o něco hitovější (páni, udělat z těchto dvou desek výběrovku, tak by to mohla být hard rocková zbraň hromadného ničení!), nicméně stále s tou aurou nenucenosti, hráčské vyzrálosti i přirozené přitažlivosti. Takže u Stud vše při starém.
|
