Dlouhá léta nic nenasvědčovalo tomu, že by Guardian, losangeleská formace, specializující se na takzvaný white metal, měla být ještě někdy něco jiného, než jen encyklopedický pojem. Nikdy nijak zvlášť velkou díru do světa neudělala, i když s albem „Fire And Love“ z jedenadevadesátého k tomu měla nejblíže, a v podstatě i v době své největší slávy platila za „ty horší Stryper“. Postupem devadesátých svůj sound směřovali víc k bluesu, čímž ale nedokázali zastavit odliv příznivců, ale aspoň zabránili tomu, aby to zabalili s ostudou.
Poslední příspěvek do diskografie tak vložili v roce 1997 v podobě „Bottle Rocket“ a v té době to zajímalo opravdu už jen hrstku posluchačů. Svět tehdy byl úplně někde jinde a křesťanské popěvky, doplněné nijak zvláštním hard rock se špetkou blues, opravdu nebyly to pravé ořechové. Jediným, kdo zůstal tak trochu na očích veřejnosti, byl zpěvák Jamie Rowe, který nahrál několik sólových alb, a další s kapelami Adriangale, Crunch a London Calling (zde působil s bubeníkem Stryper Robertem Sweetem).
I když podle biografie kapely se Guardian nikdy nerozpadli, jejich činnost mezi lety 1998 až 2008 může být velice spornou. V kapele v té době nefiguroval ani dnes už jediný zakládající člen, basista David Bach a jako nový začátek můžeme proto počítat až rok 2008, kdy se ke Guardian přidal druhý kytarista Jamey Perrenot. Po šesti letech se kapela odhodlala ke kroku, který by jim v době předražených studií, producentů-miliardářů a zazobaných nahrávacích společností, pravděpodobně zlomil vaz. Možná za tím stála skutečnost, že chtěli přece jen zaznamenat svou novou hudbu pro příští generace nebo fakt, že Bachovi původní spoluhráči (zpěvák a kytarista Paul Cawley a bubeník Rikk Hart, se kterými se basista do krve pohádal v roce 1990) vydali před třemi lety EP „Empire“ pod názvem Guardian 1.
Ať už to bylo tak nebo tak, novinka Guardian je tady. V absolutní tichosti, bez jakýchkoliv reklam a mediálního humbuku. A přesně taková, jakou by od nich jejich příznivci očekávali. „Almost Home“ jako kdyby rekapitulovala celou kariéru kapely. Proto na dva hřmotné kousky na začátku desky „Boom She Said“ (s poněkud trapnými ozvěnami grungeových postupů) a „The Real Me“, které evokují dřevní začátky, naváží Guardian klidnějšími věcmi, jako je nevýrazná „Little Thing“ a o něco lepší, Francií načichlá (a paradoxně pojmenovaná) „California Rain“.
Nejlépe ale Guardian zní, když se přece jen oprostí od osmdesátkového marastu a alespoň se snaží znít trochu moderně jako ve dvou absolutně nejlepších věcech alba „King Of Fools“ a „Paranoia Kills“, kde i zpěvák Rowe sahá k mnohem modernějšími výrazivu, než tomu bylo v minulosti.
Bohužel poté svou snahu opět degradují v takových věcech jako „Price We Pay“ nebo „Free“, jenž opět sklouzávají do šedi průměru a ukazují, proč Guardian nikdy nebyli tou kapelou na špici žánru.
Od podobných comebacků lze většinou očekávat průser. Guardian svůj přechod do dnešních dnů ustáli vcelku se ctí. Nabídli desku, kterou od nich jejich hrstka fanoušků čeká a za kterou se před nimi nemusí stydět. Na to, aby zasáhla do povědomí širší veřejnosti trpí mnoha neduhy z osmdesátých let.
|
