Už před samotným koncertem jsem věděl, že se budou dít velké věci. S Opeth to ostatně ani jinak nejde. Nad jejich hudebními schopnostmi žasnou jak laici, tak i kritici a zkušení muzikanti. A co je na tom nejlepší? Očekávání můžete mít vždycky obrovské, zklamání ale téměř nikdy nepřijde. Bez ohledu na to, jaké období v tvorbě těchto velikánů zrovna posloucháte, přehlídka hudebního mistrovství je přece vždy zaručena!
Švédové ale nebyli jediným lákadlem večera. Z mého pohledu i francouzští Alcest přispěli k celkovému uměleckému zážitku. Kapela kolem introvertního umělce Neigeho se totiž ukázala jako krásný kontrast ke stylu, se kterým se prezentují Opeth. A to paradoxně nabízí také skladby s dlouhou stopáží, nepracuje ale s tak hojným počtem hudebních motivů. Alcest mají zkrátka daleko minimalističtější přístup k hudbě a místo komplikovaných postupů se zaměřují spíše na atmosféru, která si má posluchače podmanit. Tento záměr se jim v ten večer vydařil dokonale, ač koncert neměl tak krystalický zvuk jako studiové desky. Ze skladeb jako „Délivrance“ či „Autre Temps“ ale skutečně mrazilo natolik, že posluchač tyto mírné nedostatky rád přehlédl.
Čekání na hlavní hvězdu večera tak bylo nečekaně velmi příjemné. Opeth se ale samozřejmě dočkali daleko bouřlivějšího přivítání. Zaplněný klub po chytře komplikované hudbě očividně přímo toužil! A naštěstí mu bylo jedno, v jakém duchu se v ten večer ponese – jestli v metalovějším či spíše poklidnějším (retro)stylu. Do jisté míry za to ale můžou samotní Švédové, kteří sestavili velmi vyvážený a pestrý setlist. Nejvíce se toho pochopitelně hrálo z aktuální novinky „Pale Communion“. Výběr padl nicméně jen na tři skladby, konkrétně „Eternal Rains Will Come“, „Cusp of Eternity“ a „Elysian Woes“. Zbytek koncertu pak vlastně obstaraly všechny ostatní desky. Každou z nich (snad jen kromě debutu) vždy prezentoval jeden zástupce. Nutno říct, že pečlivý průřez diskografii fanoušci přivítali s nadšením.
Z výkonu Opeth lze pak vyvodit několik zásadních faktů. Aktuální styl jim bez diskuzí sedí! Pohoda, která z pódia čišela, to jen potvrzuje. Kapela ale také ukázala, že i starší skladby ze své „deathové“ éry dokáže zahrát stejně precizně a navíc i s potřebnými emocemi. Členové tedy sice mají neobyčejné (skoro až nadlidské) hudební schopnosti a jsou rytmicky přesní jako hodinky, ani na vteřinu ale nepůsobí strojově. Velkou zásluhu na tom jistě má frontman Mikael Åkerfeldt. V roli „řečníka“ je vtipný a přátelský, v roli zpěváka zase vnímavý a elegantní (teď je řeč samozřejmě o jeho čistém zpěvu). Jako celek pak funguje vše perfektně. Kapela je maximálně sehraná a vše má detailně propracované. Ve výsledku je tak jedno, zda posloucháte ostřejší nebo jemnější pasáže, novější či starší skladby. Pořád poznáte, že jsou to Opeth!
Mikael a spol. opět potvrdili svoji neotřesitelnou pozici na metalové (a rockové) scéně a v mých očí předčili i třeba takové Dream Theater. V tom, kdo je králem progu, mám tedy jasno. Co vy?
|
