Kattah vznikli v roce 2006 v Brazílii a právě vydávají své druhé ambiciózní album „Lapis Lazuli“. „Eyes of Sand“ z roku 2010 bylo poměrně úspěšné a Kattah se mohli vydat po boku slavných krajanů Angra na evropské turné. Avšak potenciál mají takový, aby jeli své vlastní. Nová deska jim v tom má pomoci. Když jsem si tohle album vybíral na recenzování, zaujalo mě především jméno producenta. Je jím slovutný Roy Z, který produkoval například Helloween, Judas Priest nebo sólovky Bruce Dickinsona. Už jen tímto faktem je zaručený velice dobrý zvuk a nevšednost materiálu. A aby měli Kattah jistotu, do produkčního týmu povolali i Andyho Hellera (Ozzy Osbourne, Systém of a Down).
Kattah hrají power metal s progresivním kořením a jde jim to dost dobře. Co určitě zaujme už od první skladby, je netradiční melodika této kapely. Neustále se něco děje a přicházejí nové a nové melodie. Napomáhá tomu zejména pěvecký výkon frontmana Roniho Sauafa, který vás možná hodně překvapí. Chvílemi jsem se totiž lekl, jestli neposlouchám sólovku Bruce Dickinsona nebo nějakou novou kapelu Tobiase Sammetta či Michaela Kiskeho. Všechny tři zmíněné skvělé zpěváky Roni připomíná. Nejlepší na tom je, že toho využívá tak, že dokonce čerpá ze stylu jejich přednesu a to kombinuje s takovou šikovností, že vám připadá jako by v jedné písni zpívali hned dva nebo tři zpěváci. Osobnost Roye Z je na desce velmi patrná a i právě proto mi Kattah občas připomenou zatím poslední sólovou desku Bruce Dickinsona „Tyranny of Souls“. Ale nechci, aby to vypadalo, že Kattah výše zmíněné umělce a jejich kapely kopírovali, to nikoliv, jen se nechávají lehce inspirovat a chvilkami na ně dají vzpomenout.
Kattah působí tak, že si jsou jistí tím, co hrají a umí s tím pracovat. „Lapis Lazuli“ je vyspělá a sebevědomá deska. Jsou tu tvrdé kousky s hutnými riffy, heavymetalové kvapíky, složitější progmetalové kusy s větším využitím kláves a nechybí ani koření s orientální atmosférou a melodikou nebo krátké pomrknutí v podobě „A Capoeira“, jako připomenutí toho, odkud Kattah pocházejí.
Nejlepší skladby vyplýtvá kapela bohužel už v začátku. „Behind The Clay“, „Inside My Head“ a „Apocalyspe“ jsou špičkové kusy, které se vám natrvalo uhnízdí v hlavě. Nevšední, energické a krásně melodické. Dál je album pořád na vysoké úrovni, ale takové hity už nenabízí. V závěru se navíc ukáže i akustická a baladická tvář Kattah. Což není špatně, ale přeci jen, deska tím ztrácí na údernosti a být Kattah, tady bych se zamyslel nad celkovou dramaturgií alba.
Myslím, že pro každého, kdo má rád power metal budou noví Kattah přinejmenším velmi zajímaví. Já osobně v nich vidím ještě velký potenciál a jen málokdy narazím na kapelu hrající „melodický“ metal, která by zněla takhle čerstvě a svěže.
|
