Letošní ročník zimních „Mástrů“ byl jako stvořený pro milovníky melodiky a powermetalu. Téměř monotematický fest narušovalo vystoupení jen jedné žánrově naprosto odlišné kapely, ale melodiků, nalákaných na Edguy, Van Canto, Bloodbound, kteří jsou u nás každou chvíli, se stejně letos sešel opravdu hojný počet. Spoustu návštěvníků přijelo ale především na americkou legendu Lizzy Borden, což mě také přivádí k myšlence, že nejen žánrově si byla většina kapel hodně blízká, ale i země původu – Amerika, Německo a Švédsko byly ty jediné, které se ten večer prezentovaly.

Festival otevírající německá kapela Winterstorm se u nás objevila minulé jaro po boku Van Canto. Bohužel, jak už to tak bývá, první kapelu jsem nestihla z důvodu doprava Praha -> Zlín. Co si ale budeme povídat, po zkušenosti z minulé show necítím ani nějaké zklamání. Ti, co kapelu stihli, si ji snad užili a pokud má někdo k ní co dodat, nechť se, prosím, vyjádří v komentářích. Díky. :)

Na další kolegy z Německa, Heavatar, jsem se naopak těšila. V čele stojí jeden z hlasů Van Canto, Stefan Schmidt, a tak není velkým překvapením, že jejich hudba zní hodně podobně, jako zmíněná a-capella, avšak tentokrát s nástroji a bez zpěvačky Ingy. O vokální linku se stará pouze Stefan, a to velmi dobře. Mezi instrumentalisty najdeme Jörga Michaela, opět kypícího zdravím a radostí z toho, že je zase na scéně. Ani o jméno Scharf nepřijdeme, protože jednu z kytar má na svědomí a na krku Sebastian Scharf, bratr vancantí zpěvačky Ingy. Pouze na pozici basáka došlo k výměně a této role se ujal dlouhovlasý Daniel Wicke, který donedávna působil v In Legend (spolu s bubeníkem Van Canto – je to tam jedna velká rodina). Na setlistu se objevily skladby, jak jinak, než z jediné dosud vydané desky, ale přesto, že zvuk stál za starou belu a vystoupení dominovala především basa, „Abracadabra“, „Replica“, moje oblíbená „Born To Fly“, či „Luna! Luna!“ jsou všechno koncertní skladby. Kapela dostala prostor na osm skladeb a přesto se jim na závěr show podařilo vměstnat cover song „Metal Daze“ od Manowar. Heavatar momentálně na turné supportují krajany Grave Digger, tak snad o nich bude brzo víc slyšet. Na další show se určitě těším nejen já, ale i podle slušného zástupu fanoušků, který už v Euronicsu byl, i další.
Setlist: Replica, Abracadabra, All My Kingdoms, Luna! Luna!, Born To Fly, Long Way Home, Elysium At Dawn, Metal Daze

Bloodbound jsou u nás už jako doma a vědí, jak na české publikum. Důkazem toho budiž fakt, že dav fanoušků na ně pařících, byl početnější než ten, který se dostavil na následující Lizzy Borden. Švédům den před akcí vyšlo nové album, nesoucí název „Stormborn“ (právě mi hraje a mám trochu pocit, jako kdybych poslouchala Sabaton s Patrikem za mikrofonem :D ) a tak, přestože z něj zazněly pouze dvě skladby, jednalo se částečně také o jakousi release party. Bloodbound za poslední rok odehráli mnohem víc koncertů a ani Patrik se už velkých pódií nebojí, naopak, role frontmana mu sedí. Celá kapela už si je jistá svým výkonem a přestože ani teď se zvuk neumoudřil, mělo vystoupení grády. Staré skladby v Patrikově podání si nezavdají s těmi novými a je jedno, jestli zazní hity „Nosferatu“, „Book Of The Dead“, „Moria“, či „In The Name Of Metal“, dokáží strhnout stejně. Jediné, co se do desetiskladbového setu nevešlo, bylo album „Tabula Rasa“, ale nad tím už pravděpodobně kapela mávla rukou. Na letním MoRu se můžeme na Bloodbound těšit znovu a protože si naše publikum oblíbili, chystají se tu natočit DVD. Také, jak kytarista Tomas Olsson deklaroval, můžeme čekat daleko víc věcí z novinky „Stormborn“, doufám, že to ale neznamená, že zapomenou na svoje dvě prvotiny. Protože jakkoliv se za tři desky s Patrikem feeling kapely hodně změnil, „Nosferatu“ a „Book Of The Dead“ asi napořád zůstanou (nejen mými) srdcovkami.
Setlist: Moria, Bless The Unholy, When Demons Collide, Stormborn, In The Name Of Metal, In The Name Of Metal, Metal Monster, Metalheads Unite, Iron Throne, Book Of The Dead, Nosferatu

Lizzy Borden brázdí svět už hezkých pár desítek let, přesto asi mezi současnou metalovou populací nejsou tolik známí, jak jsem již uvedla výše. Snad to není ani k podivu, protože v současnosti už legendy mladé fanoušky tolik nezajímají, a tak měli menší publikum, než předcházející Bloodbound a nadcházející Amaranthe. Ačkoliv ani mě nejsou úplně blízcí a upřímně Lizzyho hlas dlouho poslouchat nevydržím, díky jejich image je na co se dívat. Na druhou stranu, cover původně od „Steppenwolf“, „Born To Be Wild“ (kterým kapela show zavírala) mě v jejich podání baví daleko více, než originální verze. Lizzy, který i v civilu vypadá trochu „jinak“, střídá na pódiu jednu masku za druhou, aby se tematicky co nejvíc přiblížil jednotlivým skladbám. Chudáci v publiku pak také utrpěli krvavá znamení od toho, jak byl zpěvák přátelský. Po Pirátech z Karibiku, kteří zazněli jako intro, se na pódiu ke skladbě „Masters of Discuise“ z poslední desky před jejich jedenáctiletou odmlkou ukázal Lizzy se třemi tvářemi, zbytek kapely však hororovou image postrádal. Přestože Lizzy Borden jako kapela nemají tolik efektů, jako například Alice Cooper a show není tolik divadelní, vizuálně zajímavé scény – jako např. hamletovskou lebku, tady najdeme.

Amaranthe u nás snad nezahráli jediný koncert, který by se obešel bez technických problémů. Přestože tentokrát zpěváci byli slyšet všichni, s kytarou Olof zápasil snad půlku koncertu. Nový growler Henrik se už stihl s kapelou perfektně sžít, za to u zpěvu tentokrát trochu haprovalo sladění Elize a Jakea. Na druhou stranu k Elize chovám obdiv za kreace, které během vystoupení provádí – gymnastika na vysokých podpatcích a k tomu zpěv, který je skoro jako vystřižený z alba? Je něco, co tahle diva do vínku nedostala? Navíc se jedná o neskutečně milou a trpělivou bytost, co se fanoušků týče. Amaranthe z novinky „Massive Addictive“ zahráli čtyři skladby, jinak se věnovali osvědčeným skladbám, které fungují. Znovu ale zvuk trochu zaostával a tak nejen, že utopili kytaru, ale místy bicí zněly, jako kdyby celá show byla o nich – jako kdyby nám Mortenovo sólo nestačilo. Elize si střihla „Amarantine“ částečně víceméně akusticky, kdy nejvíc vyzněla její schopnost čistě zazpívat, přestože na pódiu vyvádí prostocviky. Amaranthe jsou ale sehraní a i přes drobné obtíže se na profesionalitě jejich výkonu vůbec nic neodrazí a tak si publikum mohlo užít nadupaných 16 skladeb, skvělou podívanou a Euronics vibrující energií. No a navíc jsme byli obohaceni o malý striptýz. Show začínala Elize v dlouhých šatech a končila v mini kraťáscích a basák začal s tričkem, končil bez trička, takže jak pánská, tak dámská část publika se alespoň měla na co dívat.
Setlist: Digital World, Hunger, Invincible, Razorblade, 1.000.000 Light Years Away, Burn With Me, Trinity, Massive Addictive, Afterlife, Electroheart, Drum Solo, Leave Everything Behind, Amarantine, Call Out My Name, Drop Dead Cynical, The Nexus

To u Van Canto je sladění všech vokálů prioritou, vzhledem k tomu, že kdyby byť jen jeden článek ujel trochu falešně, rozhodilo by to pravděpodobně celou a-capellu. To se ale nestalo, Van Canto byli stoprocentní. Do setlistu kapely se samozřejmě musely vejít oblíbené covery „Wishmaster“ (Nightwish), „Rebellion“ (Grave Digger), „Primo Victoria (Sabaton), trocha Metallicy a na závěr „Fear Of The Dark“ (Iron Maiden,) ale vzhledem k tomu, že dostali Van Canto opravdu hodně času, zbylo dost i na vlastní tvorbu. Není tomu tak dávno, co tady Van Canto ještě nikdo pořádně neznal a při pojmu a-capella se vůbec nevědělo, o čem je řeč, ale nejen plné Meet Factory, ale i dav fanoušků v Euronicsu vítal kapelu s nadšením. Nejsem velká fanynka operních pěnic, ale Inga má nádherný sytý hlas a velmi příjemné výšky a v kombinaci se Slyem, který má na starosti také textovou část repertoáru, se perfektně vyjímá. Tentokrát jsme měli také kapelu kompletní a i Ike se ujal svého postu, stejně jako se ke zpěvu přidal bubeník a multiinstrumentalista Bastian Emig (také zpěv a klávesy v jeho projektu In Legend). Van Canto si u nás budují celkem stabilní základnu a očekávám, že je tu teď také budeme vídat mnohem častěji.
Setlist: Dawn Of The Brave, Fight For Your Life, Badaboom, Unholy, Wishmaster, My Voice, One To Ten, To Sing A Mettal Song, Rebellion, Steel Braker, To The Mountains, Last Night Of The King, Primo Victoria, Neuer Wind, If I Die In a Battle, The Mission /Master of Puppets, Fear Of The Dark

Jediné žánrové zpestření festivalu v podobě tampských tvrďáků Morbid Angel se na scéně objevilo až těsně před koncem. Dorazilo hodně fanoušků, kteří přijeli záměrně právě kvůli těmto deathařům, ale vypadalo to, že i spousta melodiků si kapelu užila, protože lidí z haly ubylo opravdu minimálně. Morbid Angel doplnil mladý bubeník Tim Yeung, který se ke kapele přidal teprve minulý rok, ale jeho volba byla rozhodně zásahem do černého. Neboť nejen, že perfektně a dravě odehraje, ještě oživí show headbangingem, kdy se divím, že se mu jeho dlouhé vlasy nezamotají do paliček. Opravdu hodně prostoru dostalo album „Covenant“, zato z poslední desky vydané roku 2011 se do setu dostaly pouze dvě skladby.
Setlist: Rapture, Pain Divine, World Of Shit (The Promised Land), Vengeance Is Mine, The Lion’s Dead, Blood On My Hands, Angel Of Disease, Sworn To Black, Nar Mattaru, God Of Emptiness, Where The Slime Live, Bil Ur-Sag, Ageless; Still I Am, Curse The Flesh, Existo Vulgoro, Immortal Rites, Fall From Grace

Tobias Sammet snad nikdy nepřestane mít pištící a ječicí fanynky v prvních řadách. Dobře mu tak. Navíc se mi dosud nepovedlo vyzjistit, jestli i on už se náhodou nedal na halfplayback, nebo zda se mu alespoň částečně zlepšil hlas. Během focení jsem nějak neměla čas se tím zabývat a později už jsem to neměla šanci zjistit. Každopádně úroveň jeho zpěvu šla podstatně vzhůru od roku 2011, kdy sotva zpíval. Výškám, dp kterých se pouštěl v minulosti, ale tak jako tak odzvonilo, přesto si teď dokáže najít pohodlnou polohu, ve které jeho hlas už zase zní dobře. Setlist otevírala glamově znějící novinka „Love Tyger“ a dala nám znát, že skladby z „hvězdné policie“ budou fungovat. Tobi toho opět spoustu nažvanil, jak je jeho dobrým zvykem, navíc kluci natáčeli koncert pro live záznam a tak několikrát vybízel publikum k tomu, aby jásalo ještě hlasitěji a vždy úspěšně. Show jako taková byla zábavná a průřez diskografií pro Tobiasovy hlasové možnosti vhodně zvolený. Mně samozřejmě jako vždy udělala největší radost „Vain Glory Opera“ a „Land Of The Miracle“ a publikum pobavila německá verze Včelky Máji od božského Káji. Edguy musí mít vždycky nějaké extra buřty. Kromě Máji to byl tentokrát i nafouknutý obří policajt z obalu nejnovější desky, který se vetřel na scénu v poslední třetině. Felix se se svým drum sólem opět vrátil k osvědčenému „Imperial March“, ale tentokrát ho obohatil o své vlastní intro zahrané na flétnu! Po průměrném koncertu Edguy na Mástrech 2012 se kapela zase objevila před českým publikem v plné síle.
Setlist: Love Tyger, Out Of Vogue, Ministry Of Saints, All The Clowns, Superheroes, Defenders Of The Crown, Vain Glory Opera, Drum Solo, Space Police, Rock Me Amadeus, Land Of The Miracle, Tears Of A Mandrake, Biene Maja (Včelka Mája), Lavatory Love Machine, King Of Fools