Magnus Winterwild se jen tak nedá. Přichází s dalším počinem svých Axenstar a konečně se zdá, že jsou mu hvězdy přívětivě nakloněny. Sestava drží, s novou vydávající firmou Inner Wound Recordings je taky spokojenost. To vše se odráží i v hudebním obsahu nové desky, která je oproti té předešlé zdařilejší, navíc se částečně vrací k powermetalové podstatě a odsouvá moderní riffy na vedlejší kolej, ačkoli se jich ani tentokrát úplně nevzdává.
Co zůstává neměnné, je Magnusův specifický zpěv, který mně osobně sice nikdy moc ladit nebude, na druhou stranu díky němu není problém jeho smečku ihned identifikovat. Stejným poznávacím znamením je zvuk. Ten je, řekněme, industriálně zastřený, což dává veškerým tónům temnější nádech, a to i přesto, že se melodie často pokouší vzlétnout až k vysokým patetickým nebesům. Zvukové odosobnění jim ale nikdy nedovolí roztáhnout svá křídla do plného rozměru. Na druhou stranu to zase bere argumenty nesmrtelným kecalům, kteří ve všem hledají stopy Helloween a Gamma Ray. Rytmika se totiž tentokrát protáčí nečekaně často v rychlých otáčkách.
Ty dosahují maxima hned v úvodu alba. První šleha „Fear“, jež zároveň posloužila k natočení videoklipu, zpomalí jen před hlavní sólovou částí. Ještě optimističtějším charakterem vyznívá neméně svižná dvojka „Inside the Maze“. Nutno ovšem říct, že jakmile nastane významnější uklidnění rozjeté švédské mašiny, ihned je nálada o dost chladnější. Jakoby tvůrci Axenstar měli radost z kladných okolností a jejich energie byla na rozdávání. A proto jsou také působivější v tomu odpovídajícím tempu. Zároveň jim to dovoluje oplývat větší silou, takže se kromě rychlosti dočkáme i hutných, mnohdy vyloženě thrashmetalových riffů. Kombinací všeho se pak stává šestka „Demise“, která potěší zejména sólovou částí a závěrem, v němž doznívají drtivě sekané riffy (pokud si vzpomenete na skladbu „Nailed“ od Theocracy, jste doma). A tak to jde dál a dál, ačkoli je nutné přiznat, že v samotném závěru už hudba vinou lehce schematických postupů ztrácí dech. Dalším nedostatkem je nijaký obal (od brutálně se vykrádajícího Felipa Machada Franca), a pokud se ještě ozvučení týká, bicí (zejména „škopek“) by snesly o něco větší péči. O nic dramatického ale naštěstí nejde.
Vrátím-li se ještě k frontmanovi Axenstar, musím mu každopádně vzdát hold. Nejde jen o to, že kromě zpěvu ještě drhne baskytaru a proklepává klávesy. Je to jeho metalový zápal a vnitřní odhodlání, které jsou důvodem obdivu. Těžko říct, kolik odříkání jej už musela tahle kapela stát. Připomíná to další vytrvalce, kteří zůstali v jednom momentu na vše sami. Ať to je Thomas Ch. Hansen (Gaia Epicus) nebo třeba Esa T. Ahonen (Cryonic Temple), všem se zatím daří jejich milované skupiny udržet a proto je stále naděje, že dříve nebo později přijdou s něčím novým. Magnus Winterwild to v současné době zvládá nejlépe a po desce "Where Dreams Are Forgotten" může chodit s hlavou vztyčenou.
|
