Jak před pěti lety zmínil Billy Corgan, měl pro Smashing Pumpkins připravený megalomanský plán trilogie nazvané „Teargarden By Kalidoscope“. S prvním dílem „Oceania“ přišel v roce 2012 a teď svým fanouškům předkládá druhý díl, který pojmenoval „Monument To An Elegy“. Ovšem jak už tomu u nesnášenlivého Corgana bývá, sestava se opět pořádně promíchala. Po jeho boku zůstal už jen kytarista Jeff Schroeder, který to s holohlavým diktátorem táhne už sedmý rok. Z kapely ale zmizel bubeník Mike Byrne i půvabná basistka Nicole Florentino a Corganovi musel trn z paty vytáhnout nikdo menší, než bubeník Tommy Lee ze slavných Mötley Crüe. Lee ovšem pouze nahrál party pro desku, načež se opět vrátil ke koncertování s Mötley Crüe a pro příležitost vystupování na bubenickou stoličku u Smashing Pumpkins usedne hráč z Rage Against The Machine Brad Wilk.
Smashing Pumpkins dnes už ze sebe dočista setřásli nálepku grungeové kapely, kterou jim na počátku devadesátých let přiřkla odborná kritika. Jistě, debut „Gish“ z jedenadevadesátého měl v sobě trochu Seattlu, ale nejpozději od dvojky „Siamese Dream“ se kapela vyprofilovala v klasickou alternativní partičku, která má svůj originální zvuk a velkou devizu ve snadno rozpoznatelném hlasu Billyho Corgana, který je podobným typem zpěváka jako James Dean Bradfield z Manic Street Prechers.
Svou hvězdnou chvilku si kapela odbyla v polovině devadesátých let, když se trojky „Mellon Collie And The Infinite Sadness“ prodalo jen ve Spojených státech více než deset milionů kopií. Postupem času, kdy odeznívala móda alternativního rocku se začali vytrácet i Smashing Pumpkins a když album „Machina/The Machines Of God“ narazilo, Crogan celý spektákl rozpustil. Samozřejmě ne na věky a proto v roce 2007 mohl oslavit comeback s albem „Zeitgeist“. To samozřejmě takový dopad, jako desky z nejslavnějších let, už mít nemohlo, ale se Smashing Pumpkins už proto, že comeback nebyl žádný velký průser, můžeme směle počítat i do budoucnosti.
Jak už to u velkých kapel bývá, dojdou jednou do bodu, když už se nehodlají měnit. Majé své jisté a když nahrají novou desku, je to v podstatě sázka na jistotu, kdy posluchač přesně víc, co může očekávat. Smashing Pumpkins jsou bezesporu velká kapela. A s tou sázkou na jistotu je to u nich stejné, jako třeba u AC/DC nebo Motörhead. „Monuments To An Elegy“ zní sice v porovnání s ranou tvorbou možná trochu uhlazeněji, ale stále prim hraje Corganův projev na pozadí nervních kytarových poryvů, kde mu záda jistí svým klasickým buldočím drivem Tommy „úder jako kráva“ Lee.
Celá deska tímto drží pěkně pohromadě a i když Corgan místy experimentuje s elektronikou jako v hororově pojatém klavíru v úvodní „Tiberius“ nebo s tanečními rytmy v pravděpodobně nejpopovější, ale zároveň i nejlepší skladbě alba „Run2Me“ (může trochu evokovat „Radio GaGa“ od Queen), stále základem je klasické rockové obsazení. Tím, že album, jak jsem už zmínil, drží pohromadě, je těžké, asi vyjma „Run2Me“ , vypíchnout konkrétní skladbu, která by aspirovala na to stát se hitem. Určitě ale nejvýrazněji působí „One And All“, „Anaise!“ a výtečná „Dorian“ se zajímavým klavírem.
Své příznivce Smashing Pumpkins rozhodně nezklamou. Na „Monuments To An Elegy“ ukázali, že umí stárnout s grácií a že není třeba se o jejich budoucnost obávat. Samozřejmě, pokud se najdou vhodní muzikanti, kteří snesou Corganovy vrtochy.
|
