Na co v posledních letech sáhl kytarista George Lynch, dostalo na těchto stránkách ode mě pěkný díl. Když se po letech v roce 2009 vrátil ke své druhé nejslavnější štaci Lynch Mob (první byla samozřejmě Dokken), vypadlo z nich jen lehce, ale opravdu lehce nadprůměrné album „Smoke And Mirrors“, kde druhdy velmi inovativní kytarista a vizionář Lynch působí už jako stárnoucí kmet, vzpomínající na zacházející slávu. O průměrňoučkých „Sound Mountain Session“ a „Legacy“ ani nemluvě. Poté začátkem minulého roku přišel se superskupinou KXM, kde jej doplňoval basista a zpěvák z King´s X Doug Pinnick a bubeník Korn Ray Luzier a to už byl takřka průser.
Dnes jsou znovu na startovní čáře Lynch Mob, kam se vrátil původní zpěvák Oni Logan, basista Robbie Crane (ex-Ratt, Vince Neil Band) a bubeník Scot Coogan (ex-Brides Of Destruction). Ale ani v případě „Sun Red Sun“ se nejedná až tak úplně o dlouhohrající desku, protože Lynch a jeho parta tentokrát dala dohromady jen sedm skladeb. Ovšem na tomto místě je třeba poznamenat, že „Sun Red Sun“ je od dob Dokken a debutu Lynch Mob „Wicked Sensation“ to nejlepší, co ze sebe George Lynch dostal.
Je proto velice milé opět poslouchat, že na desce, kterou kapela věnovala památce někdejšího zpěváka Badlands a Black Sabbath Rayi Gillenovi, jenž před více než dvaceti lety zemřel na AIDS, Lynch opět hýří nápady a jen zbytečně nepřehrává své staré postupy. Navíc skladby jsou na jeho poměry nebývale pestré, což ze „Sun Red Sun“ dělá opravdu dobré album. Samozřejmě, že zahřmí jeho klasické riffy a to hned v úvodní „Believers Of The Day“, která dá vzpomenout na desky „Under Lock And Key“ nebo „Back For The Attack“, čili na to nejlepší od Dokken.
Tady ale rozlet „Sun Red Sun“ nekončí. Dvojka „Erotika“ je pořádně groove rocková věc, který má hluboko v sobě zakódovaný temný sexuální náboj a která působí jako velice překvapující v tom, že se Lynch za každou cenu nehrne do skládání dalších stadiónových věcí, které by byly jen odvarem dávných pecek. Tuto funkci stadiónové skladby obstarává „Burnin´ Sky“, což je cover slavné skladby od Bad Company, který pak volně přejde do úchvatné instrumentálky „Black Waters“. Ta začíná velmi pozvolně, ale ve svém středu doslova exploduje drásavými kytarami a Lynch opět ukazuje, že je skutečným mistrem šesti strun. Následující dvojka „Play The Game“ a „Subliminal Dream“ jsou opět klasické rockové kousky, které vám v paměti neuváznou tak, jako výše zmíněné skladby, ale ani vás nijak nepobouří. Konec je pak grandiózní, když do závěrečné titulní balady zazní i vícehlasý ženský sbor, který plně koresponduje s akustickými kytarami a dotváří tak žhnoucí, sluneční atmosféru.
Nečekal jsem, že se ještě někdy povede Georgi Lynchovi natočit opravdu dobrou desku, ale jak se říká, člověk míní… Doufejme, že mu tato forma ještě nějaký ten pátek vydrží. „Sun Red Sun“ pak působí jako hozená rukavice Donu Dokkenovi, s nímž Lynch vede dlouholeté spory. Záleží, jestli ji Dokken dokáže zvednout. V posledních letech také elánu na rozdávání zrovna dvakrát nemá.
|
