Wednesday 13 (vlastním jménem Joseph Poole) se, jak to vypadá, rozhodl už jen pro svou sólovou kariéru. Když jeho projekt Gunfire 76 (ze kterého mimochodem má postavenou svou současnou kapelu) vyšuměl po jedné vcelku dobré desce „Casualties And Tragedies“ do ztracena, rozpadli se i Murderdolls, poté, co se bubeník Joey Jordison vrátil ke Slipknot (aby z nich zase brzy vyletěl) a Mick Mars z Mötley Crüe Wednesdaymu dal jasně na vědomí, že nahrávání poslední desky „Women And Children Last“ pro něj bylo jen jednorázovou záležitostí.
Wednesday se proto soustředí jen na svou vlastní kapelu a aktuální album „Monsters Of The Universe: Come Out And Plague“ je už jeho šestá sólová deska. Jak už naznačil pilotní singl „Come Out And Plague“, který vyšel posledního října loňského roku, žádné změny se v táboře tohoto svérázného zpěváka nekonají. Inspirace králi hororového punku The Misfits jsou tu stále hodně slyšitelné, stejně jako základní groove, který se opírá o sílu kapel, jako byla Pantera. Stejně tak projev hlavního protagonisty, který má snad stále blíže k Alice Cooperovi, zůstává stále snadno rozpoznatelný.
Novinka se opírá zejména o instrumentální zručnost, protože o nějaké originalitě nemůže být v případě současné tvorby Josepha Poola už moc řeč. Svůj styl dávno definoval a dnes už jen vychází z vyřčeného. Otázka je, zda je to dobře nebo špatně. Wednesday totiž nikdy nebyl nijak veliký novátor, i když pro horror punkovou scénu je jeho přínos neocenitelný. Před lety totiž dokázal tento žánr, který v té době skomíral v nejhlubším undergroundu, přiblížit masám. V tom samozřejmě pokračuje i novinka, ovšem bez kouzla okamžiku, bez něčeho nečekaného.
Jistě jsou tady dobré skladby, které si ihned zapamatujete. Mezi ně můžeme zařadit zmíněný pilotní singl „Come Out And Plague“ či „I Ain´t Got The To Bleed“, které ukazují silnější skladatelskou stránku umělcovu. Potěší i gotickým děsem prodchnutá „I Love Watching You Die“ (asi nejsilnější položka na albu) nebo povinná hrůzostraška „Bombs, Gods & Guns (This Is War)“, ale nic z toho není typ skladby, kterou bysme od Wednesdaye už někdy předtím neslyšeli.
I přesto se album docela dobře poslouchá, když se trefíte přesně do jeho nálady. Že by bylo nejsilnějším dílem v Poolově diskografii, to se rozhodně říct nedá. Ovšem, že by si s ním uřízlo ostudu, to tedy stoprocentně ne.
|
