Letos padesátiletý americký zpěvák Jeff Scott Soto je rozhodně jedním z nejpilnějších rockových pěvců své doby. Dodnes má na kontě více než sto alb, která nazpíval nebo se na nich podílel a přitom se nejedná o žádné podřadné interprety, kterým kdy přispíval na desky. Vždyť posuďte sami… Kromě šesti sólových alb vedl léta vlastní kapelu Talisman, zpíval na prvních albech Yngwieho Malmsteena a těch nejznámějších od Axela Rudiho Pella. Spolupracoval třeba s Michaelem Schenkerem, Mitchem Malloyem či kytaristou Ozzyho Osbournea Gusem G. Jeho hlas zněl i v kultovním filmu „Rock Star“, kde si party rozdělil s Mikem Matijevicem ze Steelheart. V současné době nejenže je členem superprojektu W.E.T., obřího spektáklu Trans Siberian Orchestra, ale zároveň pod značkou Soto vydává novinkové album „Inside The Vertigo“.
Jeff Scott Soto je rozhodně majitelem toho, čemu se říká velký rockový hlas. Může se řadit do jednoho šiku s Davidem Coverdalem, Glennem Hughesem, Ericem Martinem, Ianem Gillanem či Sammym Hagarem. Ale proč se tedy nestal takovým velikánem jako zmiňovaní? Důvod je nasnadě. I když má Soto hlas jako hrom, chybí mu zdatnější kompoziční talent. Proto jak jeho sólovky, tak i desky jeho kapely, ať už to byli Talisman, Eyes nebo Takara, zůstaly vždy jen lehce nadprůměrné záležitosti, kde sice obdivujete jeho hlas, stejně jako výkony zúčastněných muzikantů, ale pořádný hit abyste hledali lupou.
To je důvod, proč Soto dnes nehraje na stadionech, ale tísní se v klubech pro pár stovek lidí. A to je také důvod, proč se ani novinka „Inside The Vertigo“ nikdy nestane masovou záležitostí. Novinka samozřejmě jede v klasickém stylu, jaký Soto nastavil už před dávnými lety. Čili dostane se vám precizně zahraného hard rocku s přesahy do heavy metalu („Narcissistically Yours“ či „Karma´s Kiss“). Uslyšíte i dramatičtější pojetí hard rocku („Wrath“, titulní „Inside The Vertigo“), protože ne nadarmo hrál Soto v minulosti i s mistrem pompy a okázalosti (nebo kýče?) Yngwiem Malmsteenem.
Stranou nezůstal ani rock pro dospělé čili AOR, který má v Sotoově tvorbě své místo odedávna. Klasickým příkladem tak může být baladická „When I´m Older“, jež má svou náladou nejblíže k rádiovým skladbám, ale na to, aby ji kdy hrálo rádio je málo hitová. Nejlepšími skladbami tak zůstává pilotní singl „The Fall“, kde od přírody konzervativní zpěvák překvapil vkusným využitím elektroniky, čímž se trochu přiblížil modernějším kapelám typu Enter Shikari (to srovnání ale proboha berte s rezervou).
A možná úplně nejzářivější moment desky se nachází pod titulem „End Of Days“, což je zpočátku artrocková záležitost, evokující svými vícehlasy Queen, která se, na své devítiminutové ploše, později rozjede do sonické metalové bouře.
„Inside The Vertigo“ je deska taková, jaká se čekala, že bude. Není marná, je výtečně zazpívaná, kapela také šlape jako hodinky, ale opět, jako u předchozích alb tohoto pěvce jí chybí něco, co by vás na první poslech chytlo a nutilo vás pustit si ji znovu. Opět ale nadprůměrná záležitost.
|
