Konec jara 1977 byl u AC/DC ve znamení shánění nového basisty. Návrhů bylo několik. Ty fámy, že by k nim měl nastoupit Glenn Matlock ze Sex Pistols se šířily rychlostí blesku. Matlock ale později vyvrátil, že by k nějaké podobné nabídce došlo. Oba bratři Youngové najednou začali prosazovat Colina Pattendena z Manfred Mann´s Earth Band. Jenže proti tomuto návrhu byl manažer Browning, podle něhož se Pattenden k AC/DC absolutně nehodil. Browning sice argumentoval věkem, což byl nesmysl, protože Pattenden byl o rok mladší než Bon, ovšem po stránce image byl kapele na hony vzdálený.
Browning tak začal prosazovat jiného Angličana Cliffa Williamse (narozen v roce 1949), který byl v té době bez angažmá, přestože už měl za sebou bohaté zkušenosti z kapel Home, Stars nebo Bandit, ale i jako nájemný studiový hráč. Williams si se zbytkem kapely sedl takřka okamžitě. Williams byl navíc povahou dobrodruh a proto neváhal ani minutu s kapelou odjet do Spojených států. Jejich americká mise začala. Byl v tom pořádný kus práce, ale kapele pomáhalo výtečné album „Let There Be Rock“, které se (i když horko těžko) přece jen dostalo do oficiálního amerického žebříčku. Živá vystoupení ale byla precizní. Kapela stále mohutněla a bytněla a Amerika jen sledovala, jak se u nich rodí nový fenomén.
Úkol byl splněn, o AC/DC se už v undergroundových kruzích mluvilo všude a i když ještě nějaký pátek trvalo, než je na vědomí vzala oficiální média, kapele se dostalo obrovské pocty, když je kytarista Led Zeppelin Jimmy Page jmenoval jako jednu z budoucností rock n´rollu. Bylo proto na čase „Let There Be Rock“ podpořit dalším albem. To se natáčelo opět v Albert Studios v australském Sydney, přestože kapela už dávno přerostla hranice tohoto nejmenšího kontinentu. „Powerage“, jak novinku bratři Youngové pojmenovali, ale byla na dlouhou dobu posledním albem, na kterém spolupracovala s ostřílenou producentskou dvojicí George Young – Harry Vanda. Jejich práce se totiž příčila vedení vydavatelské společnosti Altantic, které mělo zájem, aby AC/DC prorazili v USA a podle nich Young s Vandou vnášeli do jejich hudby mnoho nekomerčních vlivů.
Ovšem oba dva odvedli na „Powerage“ výbornou práci, přestože deska dnes stojí tak trochu ve stínu „Let There Be Rock“ a jejího následovníka „Highway To Hell“. Je to zejména tím, že „Powerage“ nepůsobí tak průrazně a neprýští zní gejzír čiré energie jako z „Let There Be Rock“. Možná za to mohl trochu uhlazenější zvuk, možná pánové tentokrát podlehli více bluesovým vlivům, ale i tak je „Powerage“ silná kolekce, přinášející další nesmrtelné songy, i když je dnes kapela na koncertech prakticky ignoruje. Jisté ale je, že ve své době se stala „Rock n´Roll Damnation“ hitem srovnatelným s „Whole Lotta Rosie“ a není to rozhodně jediná silná položka alba, byť je v souvislosti s „Powerage“ citována nejvíce.
Dalšími ceněnými skladbami, i když v tomto případě těmi skrytými diamanty, jsou zejména rozervaná „Sin City“, která měla na tehdejším dobývání Ameriky velký význam a pak také „Down Payment Blues“, kde Angus střílí pekelné riffy, jako kdyby říkal „od nás žádnou baladu nedostanete…“. Výraznou položkou pak zůstává tvrdá „Riff Raff“ a poklona stařičkému, prapůvodnímu rock n´rollu „Kicked In The Teeth“.
Vydavatelská společnost byla zklamána. Nedostalo se jí žádné komerčně uhlazené dfesky, ale zase jen dalšího burácení, které sice řve z plna hrdla o maličko míň než „Let There Be Rock“, ale rozhodně to není deska, která by se hodila do komerčních rádií konce sedmdesátých let. Trošičku jí na lesku ubírá fakt, že ani nejhitovější skladba „Rock n´Roll Damnation“ se nikdy velkým hitem nestala a dnes kapela o albu říká, že s ním není až tak úplně spokojena. Já si ale myslím, že být mohla. O žádné klopýtnutí se nejedná.
|
