„Já jsem vždycky heavy metal považoval spíš za šablonu než za pořádnou muziku. Podle mě to nemá ducha," řekl na adresu heavymetalového hnutí Angus Young a jeho starší bratr Malcolm zašel ještě dál: „Heavy metal byl vždycky odpad,“ prohlásil. Oba dva tak reagovali na články, které se o kapele rojily a jenž jí házeli do jednoho pytle s kapelami Nové vlny britského heavy metalu. AC/DC však neměli s Judas Priest, Iron Maiden nebo Saxon nikdy moc společného. Bylo to stejné jako před pár lety, kdy ti samí pisálci prohlašovali o kapele, že je punková a snažili se jí dát dohromady se Sex Pistols. Je pravdou, že ani do jedné šablony AC/DC nemohou zapadnout. Přestože svým přístupem mají blíž k punku než k metalu, své největší úspěchy ovšem zažili v době, kdy byl na vrcholu i metal a společně s metalovými nebo hardrockovými kapelami (i s jimi nenáviděnými Whitesnake) odehráli řadu koncertů.
Dvaadvacátého srpna se pak kapele dostalo pocty, že vystoupila jako hlavní hvězda obřího festivalu Monsters Of Rock pod hradem Donnington spolu s Whitesnake, Blackfoot, Blue Öyster Cult a Slade. V té době už ale pětice pracovala na nové desce. A když někdo má v zádech takový úspěch, jaký AC/DC zažili s „Back In Black“, jdou tyto práce ztěžka. Očekávání jsou obrovská a výsledek je pak většinou zklamáním. „V době kdy jsme album dodělali, neměl nikdo, ani producent, ani kapela představu jestli zní dobře nebo špatně. Všichni měli té desky jednoduše plné zuby,“ řekl k průběhu nahrávání Malcolm.
Produkce byla opět svěřena (v tomto případě naposledy) do rukou Mutta Langa a jeho pověstný perfekcionismus doháněl kapelu až k šílenství. Tlaky byly obrovské, protože každý si představoval, že vznikne „Back In Black II.“. Nevzniklo. Dnes už samozřejmě víme, že, ač byla ve své době „For Those About To Rock (We Salute You)“ úspěšná, stojí ve stínu monstrózního úspěchu svého předchůdce. Nejprve nezafungoval pilotní singl, protože kapela nevhodně vybrala věc „Let´s Get It Up“ místo titulní věci, na kterou došlo až později. Právě titulní skladba „For Those About To Rock (We Salute You)“ s hřmícími kanonádami se stala největším hitem alba a vyhledávanou koncertní lahůdkou. Pochopitelně je to nejvýraznější skladba celé kolekce a možná i jediná, která přežila do dnešních dnů.
Silných skladeb je na desce víc, to si musíme přiznat, ovšem i ty nejlepší jako je trojice, respektive čtveřice „Put The Finger On You“, „Inject The Venom“, „Spellbound“ a maximálně ještě „Snowballed“ jsou sice dobré věci, ale od AC/DC by člověk čekal možná ještě trochu více. Ovšem jsou tu i skladby jako „Breaking The Rules“ nebo „Night Of The Long Knives“ (i když tady se refrén docela povedl), které už lze označit za slabé, postrádající někdejší drive a nápaditost. Trochu se začínala projevovat únava, která musela být po obřím turné „Back In Black“ citelná. I proto je "For Those About To Rock" nejslabší deskou od debutu "High Voltage".
Komerčně se ale o žádném zklamání hovořit nedalo. I když v Austrálii a Anglii, kde „Back In Black“ byla jednička, dosáhla novinka „jen“ na třetí místo, kapela definitivně dobyla Ameriku, protože tam se „For Those About To Rock (We Salute You)“ usadilo na samotné špici, což bylo pro formaci po tolika letech obrovské zadostiučinění. Samozřejmě management ihned AC/DC poslal na další, ještě větší turné, které mělo novinku propagovat. Nebylo místo na světě, kde by tahle kapela nehrála a i přes slabší poslední desku se stávala čím dál větší. Proto se také AC/DC dostali do pozice, kdy mohou o své budoucnosti rozhodovat sami. A tak se také stalo. Když v roce 1979 vydavatelská firma Atlantic rozhodla o změně producenta a dvojici George Young – Harry Vanda nemilosrdně vypoklonkovala, mohl se Malcolm a Angus přeskočit vzteky. A i když práce s Muttem Langem přinesla kýžené výsledky a celosvětový úspěch, klan už byl narušen. To se ale mělo záhy změnit.
|
