Pryč jsou doby, kdy Moonspell udávali tón metalovému hnutí. Možná ani oni sami neví, co se v dobách „Antidote“ a „Memorial“ pokazilo, ale prostě především tyhle dvě desky je otočily do protisměru a i v rozpisu kapel na řadě festivalů se jméno Moonspell už neobjevovalo na předních pozicích. Najednou jako kdyby neuměli navázat na svá stylotvorná dílka „Wolfheart“ a „Irreligious“ a ztratili i schopnost experimentovat jako na „Sin/Pecado“ a „The Butterfly Effect“. Poslední ambiciózní dvojalbum „Alpha Noir/Omega White“ je přece jen ještě ukázalo jako životaschopnou kapelu, a to zejména díky druhému dílu, tedy „Omega White“, které představilo jemnější polohy jejich tvorby a naznačilo, že tahle kapela umí být i písničkovější.
A přesně v tomhle duchu pokračuje i novinka „Extinct“. Tentokrát na to ale Moonspell šli trochu jinak. Samozřejmě ty ozvěny prvních dvou desek tu jsou, toho už se tahle parta nikdy nezbaví (a samozřejmě by to byla taky blbost, protože tam definovali svůj styl), ale čím dál více se do jejich hudby vkrádá příchuť gotiky, navíc v tomto případě v několika skladbách smíchané s orientálními motivy. Ty dominují zejména úvodní „Breath (Until We Are No More)“, což je s největší pravděpodobností i nejtvrdší položka na albu. A i když se Moonspell nechali zlákat vůní Blízkého východu, stále více podléhají zmíněné gotice.
Do toho se stylizuje i zpěvák Fernando Ribeiro, který místy působí jako zdatný sekundant Andrewa Eldritcha (The Sisters Of Mercy) na jedné straně a jako reinkarnace Petera Steelea (Type O Negative) na straně druhé. A i když ještě místy pěkně po wolheartovsku vyštěkne jako v titulní „Extinct“ nebo ve výtečné „Medusalem“, (tady ty orientální vlivy jsou zcela na místě a dalo by se říci, že až mistrně zakomponované) působí dnes už mnohem umírněnější dojmem. I díky tomu skladby jako „Domina“ či „The Future Is Dark“ působí spíše jako když má Ville Valo (HIM) světabol, než jako kapela, která před lety běsnila s „Alma Mater“ a „Opium“.
Ovšem tohle konstatování rozhodně není hanlivé. Spíše naopak. Protože přesně skladbami tohohle typu Moonspell ukazují, že se umí vyvíjet. Před lety by si asi nikdo nepomyslel, že by tahle kapela mohla nahrát až popmetalově znějící šlágry, na které umístí věc typu „The Last Of Us“, což je stadionová hymna jako vyšitá, navíc s vyloženě popovou slokou, která by stejně pěkně seděla třeba takovým Whitesnake v jejich éře „1987“. Takže v podstatě jediným citelným přehmatem je závěrečná „La Baphomette“, což je pokus o jakýsi doom metalový recitál, který nevyšel zrovna podle představ.
„Extinct“ je pravděpodobně nejbarevnější deska za celou kariéru Moonspell. Není rozhodně jejich nejlepší, ale je v současné době tou, která by kapele mohla ukázat cestu dál, čemuž nahrávají i ony orientální experimenty. Moonspell přece bývala kapela, která spíše ukazovala cestu ostatním. Mohlo by tomu být i nadále.
|
