Opět přišel čas na naší měsíční rubriku, v níž vás chceme upozornit na nahrávky, které v posledních dnech činí radost redaktorům tohoto webzinu. V březnovém vydání své hudební inspirace odhalili Veronika, Pagan a Supermartonátor.

VERONIKA:

Vypadá to, že trend loňského roku u mě pokračuje a více než současná tvorba mladých kapel mě láká prozkoumávat doby minulé. Z těchto to budou například v poslední době DEEP PURPLE a v rámci diskografie celkem podceňované album The House of Blue Lights. Netradiční „Párplové“ v pojetí pozdních osmdesátek - The Unwritten Law. Dalšími z dinosaurů jsou SCORPIONS, tentokrát mě ale oslovila novinka Return To Forever - We Built This House. Do podobné kategorie by se dala řadit i mladá kapela starých mazáků s odkazem Thin Lizzy, BLACK STAR RIDERS a jejich nová deska The Killer Instinct -The Killer Instinct.

Dostanu-li se k současné generaci, málokdy se opravdu nadchnu pro nějakou metalovou záležitost. Porozhlížím se tedy i v jiných vodách, kde jsem se teď opravdu nadchla pro novou desku Smoke + Mirrors indie-rockových IMAGINE DRAGONS Warriors. V podobném, ale ještě trochu alternativnějším žánru v mém žebříčku válí britská BASTILLE. Po loňských Colours of Ostrava jsem si neváhala pořídit jejich dvojcédé All This Bad Blood a tady můžete mrknout např. na skladbu Laura Palmer. A na závěr, abych se zase vrátila k trochu tvrdším žánrům: pořád ještě se nemůžu nabažit nového alba Strangers In Paradise (opět) britských NeonFly. Tady jejich zbrusu nové video natáčené na Kypru - Better Angels

PAGAN:

Z nejnovějších počinů musím vyzdvihnout švédské melodiky THE STORYTELLER a jejich novou fošnu "Sacred Fire", která po delším tápání konečně navazuje na brilanci prvních dvou opusů z počátku milénia. 12 nových songů (ukázka ...zde...) potěší příznivce říznějšího power(heavy) metalu, který se však zároveň neštítí melodického a osvěžujícího nadhledu. Za zmínku stojí i třetí zářez německého projektu WOLFPAKK, jehož největší atrakcí je počet zajímavých hostů. Exkluzivitou nahrávky je, že se na ní poprvé setkají (ačkoli ne v rámci jednoho songu) dýňové hlavy, tedy Andi Deris i Michi Kiske, který si v titulní skladbě "Rise Of The Animal" střihl svoji klasickou spídovou polohu. Ačkoli je nutné dodat, že většina ostatních songů podobným hudebním "sex-appealem" neoplývá. A Kiske ještě jednou. Tentokrát v projektu labelu Frontier Records KISKE/SOMERVILLE, který přichází s druhou deskou "City Of Heroes". Zatím jsem mírně rozpolcený, neb trailer zněl skvěle, nedávno vydané video však bylo stvořeno ke skladbě titulní, která vyznívá poněkud průměrně. Ale to není u výběrů písní ke klipům nic neobvyklého (alespoň mně přijde, že bývají většinou vybírány zrovna ty slabší kusy), takže naděje stále žije.

Jenom z všudypřítomného optimismu hudebních melodií nemůže být člověk stále živ. V mém případě se o tohle pokecání s "vnitřními démony" postarala nová deska "Laguz" belgických blackerů ANICENT RITES. Makabrózní tóny sytí bohaté symfonické aranžmá, vše podpořeno dokonalým ozvučením. Tohle malou hlasitost nesnese, jedině s volume otočeným řádně doprava se posluchač může empaticky propojit s nemalou promyšleností, ale hlavně atraktivností nových skladeb. Ačkoli, úplně ta nejvýbušnější bomba to rovněž není, o tom však více v recenzi.

Jinak jsem na tom obdobně jako kolegyně, když chci mít jistotu, že mě hudba hodí do pohody, sahám do minulosti. V posledních dnech třeba k mimořádně zdařilé nahrávce "WildFire" argentinské party AFTERDREAMS. Nesmírně atraktivní skladby na pomezí hard rocku a power metalu chytnou a jen tak nepustí. Vrcholným momentem je pak tato kulervoucí spídovka! No a pokud si chci vyloženě posichrovat nebetyčnou kvalitu slyšeného, nikdy nesáhnu vedle s mojí srdeční záležitostí, švédskými melodiky INSANIA. Čekání na nové album je už na hranici snesitelnosti, mělo by to však klapnout ještě tento rok. Očekávání jsou samozřejmě enormní.

SUPERMARTONÁTOR:

V březnu vychází spoustu novinek, například Nightwish, Europe nebo Von Hertzen Brothers. Já jsem však začal naposlouchávat především Stevena Wilsona a Moonspell, kteří přicházejí se vskutku silným albem. Směs tvrdého metalu, gotiky a překvapivě orientálních motivů mi jde do uší sama. Rovněž musím ocenit naprosto perfektní video k titulní skladbě:
MOONSPELL - Extinct

Kdo mi také dělá radost, jsou Waltari. Jejich crossover je silný jak býk a tentokrát kapela potřebovala delší pauzu než bývá obvyklé. Stojí to však za to. Nová deska mě neskutečně baví.
WALTARI - Diggin The Alien

Viper Solfa je zcela neznámé jméno. Ale pokud jste se ptali, co se stalo s Ronny Thorsenem po rozpadu Trail Of Tears, tak je tady odpověď. Krom něho najdete v kapele i další dva bývalé členy TOT a také Morfeuse z Mayhem a Miriam z Ram-Zet. Na desku budu psát recenzi, vězte však, že se jedná o pořádný dark metalový nářez!
VIPER SOLFA - Carving An Icon

No a už pomalu po očku hledím do dubna. Proč? Protože Apocalyptica.

FRANTIŠEK ŠAFR:

V poslední době se stále častěji vracím do minulosti, neboť mě již začíná unavovat neustálé omílání toho samého (viz. Sabaton, Powerwolf, Freedom Call.). Velmi mě mrzí, že kapely skutečně vaří již několikrát vylouhovaný čaj a vůbec je netrápí, že jsme téměř to samé slyšeli již na předešlých deskách. V současné době v mém přehrávači kolují staříci Judas Priest a jejich alba "Defenders Of The Faith" a "Painkiller". Přiznávám, že mě trochu mrzí, že jsem osmdesátá léta nemohl zažít, neboť v té době vznikalo skutečně to nejlepší v žánru melodického metalu. Zmiňovaná alba jedou jako Formule 1 a oceňuji, že se během poslechu kvalita nevytrácí.

Dříve v mém přehrávači neustále kolovala alba kapel jako Edguy, Gamma Ray, Stratovarius, ale pro mě je v současné době velmi lákavé zjišťovat, odkud tyto kapely čerpali inspiraci pro svojí tvorbu. Je sice pravda, že občas opravdu nerozumím tomu, proč jsou někteří interpreti tak slavní, neboť mi přijde, že na svých deskách nenabízí nic excelentního (viz. Ozzy Osbourne, Manowar, Skid Row, Metallica, Dio.), ale třeba jsem k nim jen nenašel vztah. Ano, mají na kontě mnoho zdařilých hitů, ale alba jako taková nenabízí nic, kvůli čemu bych se k nim chtěl vracet. Samozřejmě nechci zmiňované interprety nijak urážet, neboť si jich vážím a vím, že pro metalovou (potažmo rockovou) hudbu toho udělali skutečně mnoho. K mému srdci však bohužel nepřirostli tak, jak jsem očekával. V těchto dnech tedy v mém přehrávači koluje především stará tvorba Judas Priest, Iron Maiden a Scorpions a přiznávám, že mě takové návraty do osmdesátek skutečně baví, neboť v nich cítím skutečný cit a oddanost tomuto stylu.