Komerční úspěch „Back In Black“ se sice s „For Those About To Rock (We Salute You)“ zopakovat nepodařilo, což asi ani nikdo nemohl čekat, ale přesto byli na začátku osmdesátých let AC/DC největší kapelou na světě. Pravidelně hráli jako headliner největších festivalů a mohli si v zásadě dělat, co chtěli. A přestože tříalbová spolupráce s Robertem Johnem „Muttem“ Langem byla z hlediska historie tou nejúspěšnější, Malcolma a Anguse to táhlo domů, do Austrálie. Tam taky na přelomu let 1982 a 1983 znovu potkali své staré producenty George Younga a Harryho Vandu. Malcolm toužil po tom, aby se nová deska vracela ke kořenům. Měla být hodně syrová, bluesová a méně mainstreamově orientovaná jako byla třeba „Back In Black“.
Přestože se znovu jelo nahrávat na Bahamy, všechno mělo být jinak. Nakonec si na producentskou židličku nesedl Young s Vandou, ale o všechno se chtěl Malcolm postarat sám. Po letech pak sice přiznal, že přece jen všechno dopadlo trochu jinak než chtěl, protože AC/DC už nebyli tou kapelou jako v roce 1980, když ještě žili ze dne na den s pár šestáky v kapse. Nejvíce se to podepsalo na bubeníkovi Philu Ruddovi, kteří začal stále více sklouzávat do alkoholové závislosti a nezvládal ani své experimenty s drogami. Aby toho nebylo málo, k alkoholu stále častěji utíkal i Malcolm, což především Angus nesl velice nelibě.
Prostě „Flick Of The Switch“ nevznikalo v dobré atmosféře. „Tohle album bylo od začátku nešťastné, paradoxně bylo ještě nešťastnější než „Back In Black“, protože při nahrávání „Back In Black“ byli všichni plni odhodlání. Práci na „Flick Of The Switch“ kazilo určité rozčarování,“ zmínil zvukař Tony Platt, který s AC/DC pracoval už od dob „Highway To Hell“. Na výsledku je to také slyšet. Hned úvodní dvojice skladeb „Rising Power“ a „This House Is On Fire“ jako by se nemohla nějak pořádně rozběhnout, pořád se motá dokola a dochází jí energie, tolik potřebná pro hudbu AC/DC. Ten lepší moment přichází až se třetí, titulní skladbou „Flick Of The Switch“. Věc je to hutná, zahraná pořádně od podlahy a upaluje ve správném tempu. Jenže pak zase padá řetěz. Na „Nervous Shakedown“ se sázelo jako na jeden z potenciálních hitů desky, ale zůstalo jen u očekávání. Opět se na mysl dere myšlenka o vyhoření.
Ty podpoří ještě další věc „Landslide“. Situaci pak sice zachraňuje pilotní singl desky „Guns For Hire“ a vynikající „Bedlam In Belgium“, kterou inspirovali nepokoje při koncertě AC/DC v roce 1977 a možná ještě závěrečná „Brain Shake“. Ovšem zbývající dvě položky „Deep In The Hole“ a „Badlands“ jsou opět nevýrazné skladby, které sice mají všechny atributy AC/DC, ovšem chybí jim zapamatovatelnost a stěžejní hitový refrén. Prostě jsou na nejlepší kapelu světa moc obyčejné.
Nejlepší kapela světa… AC/DC byli pořád v kurzu, ale všechno se kazilo rychleji než týden starý párek. Firma album nepřijala a trochu nelogicky jej odmítla propagovat. Navíc, i když „Guns For Hire“ a „Flick Of The Switch“ byly skutečně dobré skladby, jako singl se nechytly. Navíc v té době, ještě než album vyšlo, kapela ztratila Phila Rudda. Všechno se seběhlo už v květnu, ještě když se „Flick Of The Switch“ dotáčelo. Malcolm stále častěji napadal Rudda za jeho nevyzpytatelné chování, vše začínalo až příliš zasahovat do osobní roviny. A jedna hádka tak byla už konečná. Malcolm tehdy vyloženě s Ruddem vyrazil dveře a bubeník prvním letadlem odletěl do Austrálie. Bylo toho na všechny moc…
|
