Když před dvěma lety ukončila činnost norská kapela Trail of Tears, říkal jsem si, jak dlouho vydrží jejich zpěvák a vlastně zakladatel Ronny Thorsen bez hudby. Viper Solfa je odpověď. Spolu s Thorsenem jsou jejími členy i další dva „pozůstalí“ z ToT, baskytarista a skladatel Endre Moe a bubeník Bjorn Dugstad Ronnow. I díky tomuto personálnímu zastoupení bylo jasné, že tahle kapela bude mít s ToT hodně společného. Sestavu proto doplňuje zpěvačka, a to hodně zajímavá, Miriam „Sphinx“ známá z Ram-Zet. O kytary se postaral Morfeus, který dříve koncertoval s Mayhem.
Jak bylo řečeno, Viper Solfa jsou s hudbou ToT hodně příbuzní, přesto se nenechte zmást, tahle kapela jde přeci jen trochu jiným směrem. Společným znamením je střídající se mužský growling a ženský zpěv, avšak Viper Solfa to činí tak vynalézavě a šikovně, že si vlastně nedovedu představit, že by to mělo vypadat jinak. Oproti ToT je v hudbě Viper Solfa méně gotiky a převládají extrémní odstíny metalu. Největším rozdílem pak je samotný zvuk, který je tu poměrně špinavý a syrový. To neznamená, že by nahrávka byla špatně nazvučená, jedná se o záměr. I díky tomu zní kapela dost extrémně a nekompromisně. Rytmika je často drtivě rychlá a vzteklá. Riffy krásně deathmetalové či blackově koušou a klávesy dotvářejí temnou, někdy až industriální atmosféru. Je to ryzí drsný dark metal bez pozlátka a zbytečné vaty.
Triumfem pro Viper Solfa je určitě zpěvačka Miriam. Zvládá mnoho stylů zpěvu, od sopránu až po pořádný rockový chraplák. Chvilkama sice možná vytane na mysli otázka, zda není podobná hlasu Catherine Poulsen (zpěvačka ToT), ale Miriam je více divoká a univerzální. Na její hlas jen tak nezapomenete. Ronny předvádí to, na co jsme u něj byli zvyklí z minulosti, tedy srozumitelný a pestrý growling, přičemž častěji než dříve se dostává do black metalových poloh, ale to už souvisí i se samotnou hudbou, která často příjemně „zčerná“. V hudbě Viper Solfa je také přítomna decentní symfonika. Decentní proto, že je tu spíše jen na dotvoření požadované nálady nebo na podtržení epičnosti dané skladby a nijak výrazně nevyčnívá. Nejlepším příkladem je „Vulture Kingdom“, která je pro mě vrcholem desky. V závěru písně přichází právě symfonická část a ta sice nedosahuje mohutnosti síly živého orchestru, přesto vyvolává pocit, že posloucháte něco dramatického a velkolepého.
I když to na první poslech možná nebude snadné poznat, „Carving In Icon“ je vlastně velice pestré album. Kapela všechny ingredience zamíchala v poměru „tak akorát“ a někdy i překvapí drobné detaily. Třeba indiánská píšťala na konci „The Toxic Holocaust“ a v průběhu „Vulture Kingdom“, zajímavě zakomponované vokály ve „The Viper Legions“ nebo působivý začátek „Whispers and Storms“.
Z této desky jsem upřímně nadšený a s každým poslechem mě víc a víc baví. Marně přemýšlím, jaké má slabé místo. Možná snad by se slušela výraznější tečka za albem, poslední „Shahanshah“ je spíš slabší položkou v playlistu. Každopádně kdo si libuje v nadupaném dark metalu s parádními melodiemi a ukrutně brutálním nasazením, pro toho by mohli být Viper Solfa jasnou volbou. Celkové hodnocení? Je to šmakózní!
|
