Po vydání „Fly On The Wall“ nebyla nálada v kapele zrovna ideální. I když Simon Wright na bubenickém postu do kapely skvěle zapadl, musela se řešit stále klesající popularita. Alba „Flick Of The Switch“ a „Fly On The Wall“ to v domovské Austrálii dotáhla „jen“ na trojnásobnou platinu a v Americe se obě desky horko těžko doškrábaly k milionu prodaných kusů. Oproti „Back In Black“ výsledek naprosto tristní, obzvlášť když si uvědomíme, že prodat milion kusů jednoho alba nebyl pro rockové kapely v té době zrovna velký problém. Navíc tady byla mediální hysterie kolem fanouška AC/DC Richarda Ramireze, který po svém šíleném řádění v roce 1985 zanechal patnáct mrtvých. Začal hon na čarodějnice, protože novináři a různí psychologičtí experti Ramireze spojovali se skladbou „Night Prowler“ z desky „Highway To Hell“. Nakonec sice z toho kapela vyšla bez ztráty kytičky, ale náladě to nepřispělo.
Tu zvedlo až setkání s Georgem Youngem a Harrym Vandou, se kterými AC/DC odjeli na Bahamy, aby zde nahráli dvě instrumentální skladby „D.T.“ a „Chase The Ace“ plus jednu zpívanou „Who Made Who“ jako soundtrack k filmu Stephena Kinga Vzpoura strojů. A možná to jim zachránilo kariéru. Skladba „Who Made Who“, podle které bylo pak pojmenováno zmatečné výběrové album, se přes noc stala v Americe obrovským hitem a MTV, které skladby z „Flick Of The Switch“ a „Fly On The Wall“ odmítalo, nasadilo do denní rotace klip se stovkami pochodujících Angusů. Po nemilých událostech předchozích týdnů a měsíců to působilo jako zadostiučinění. Šňůra „Who Made Who“ se tak brzy zařadila mezi nejúspěšnější americká turné roku 1986.
V poklidné, uvolněné atmosféře jara roku 1987, když se Malcolm s
Angusem pustili do skládání nového materiálu s podporou staršího bratra George a Harryho Vandy, šlo všechno vcelku lehce. Všichni v tisku mluvili o návratu ke kořenům. Ovšem když pak album „Blow Up Your Video“ vyšlo, disponovalo současným zvukem, takže návrat k tvrdém blues „High Voltage“ se zjevně nekonal. Zvuk byl čistý, ovšem nepůsobil chemicky a bylo znát, že je tvořený podle mustru úspěchu „Who Made Who“, tedy tak, aby jej snesla MTV, přestože si do ní v názvu alba AC/DC rýpli.
A právě MTV hned z úvodní „Heatseeker“ udělala krátce po vydání alba velký hit. Tím by se ale tahle věc možná stala i bez přičinění hudební televizní stanice, protože se jedná o rozhodně nejlepší otvírák desky od dob „For Those About To Rock (We Salute You)“. Řízná, energická skladba v sobě sjednocuje všechno, co z AC/DC kdy udělalo velkou kapelu. Ne náhodou se „Heatseeker“ stala prvním singlem alba, který následovala o měsíc později „That´s The Way I Wanna Rock n´Roll“, další velice povedená věc alba, která v sobě zhušťuje nepřeberné množství energie. Obě tak tvoří zcela ideální úvod desky.
I když v dalších věcech „Meanstreak“ a „Go Zone“ jde úroveň trochu dolů, na nejvyšší mez kvality desku zase vrací „Kissin´ Dynamite“ a zpěvná „Nick Of Time“. Právě ve zpěvných pasážích „Nick Of Time“ nebo „Ruff Stuff“ je cítit mírné změkčení soundu a jakýsi opatrný radio friendly přístup, přestože se Malcolm vždy čertil, že „děláme, co děláme a když se to někomu nelíbí, ať jde do prdele“, ta nutnost přizpůsobovat zvuk době tady prostě byla a George Young a Harry Vanda si toho byli sakra vědomi. I když na albu měli tvrdé věci typu „Some Sin For Nuthin´“ nebo „This Means War“, jako jejich protipól tu stála skoro až baladická „Two´s Up“.
Výtečná, melancholická věc, která se paradoxně hitem nikdy nestala, přestože doba přesně těmto typům skladeb přála.
“Blow Up Your Video“ je tak velmi pestrá deska, která konečně zastavila kvalitativní pád a ukázala, že s AC/DC je třeba počítat i do budoucna. V roce 1988 byla pro budoucnost kapely velice důležitá, ale oč byla deska lepší, o to horší byl začátek následujícího turné. Brzy se z něj totiž musel poroučet Malcolm, jehož koncertní hra se stále horšila a kytarista si začal uvědomovat, že problémy s pitím má mnohem větší, než si doposud myslel. „Mal potřeboval oraz. Měl hodně problémů a tak nějak se to vystupňovalo. Dohráli jsme koncert a on jen povídá: Já už dál nemůžu, už prostě nemůžu. Všem nám ho bylo líto,“ vzpomíná na tehdejší dobu bubeník Simon Wright. Do Ameriky s kapelou proto Malcolm už nejel. Jeho místo, tenkrát ještě jen dočasně, zaujal jeho synovec Stevie (jinak kytarista Starfighters). Ten samý, který o šestadvacet let později svého nemocného příbuzného nahradil natrvalo.
|
