"Mateřská" kapela Stevena Wilsona je stále uložena ke spánku, a i když doufám, že se ještě někdy probudí, jako náhradu lze přijmout již čtvrtou sólovou nahrávku tohoto britského skladatele, zpěváka, kytaristy, a klávesáka. Tvorba Stevena Wilsona má kvalitativně neustále stoupající tendenci a jeho alba sizískávají obdiv a úctu v progrockovém světě. Podaří se mu to i s novinkou?
Deska začíná více méně klasicky, tak jak se u Stevena dá čekat. Po klidném rozkoukání ve „First Regret“ tu máme „3 Years Older“ a tady začínají prog rockové hody. Je to v podstatě velice příjemný začátek, který ještě nestrhne, ale dobře se poslouchá. Pro srovnání, třeba „Luminol“ který otvíral minulé album, byl hodně experimentální, ale u „3 Years Older“ mám pocit, že si s tím Steven ještě víc pohrál a píseň je pestřejší. V druhé půlce skladba pořádně přitvrdí a o zvraty není nouze. Navíc se objevují zvuky a nálady jak vystřižené od Pocupine Tree.
S titulní skladbou sice nepřichází vyloženě šok, ale odhaluje se hlavní změna oproti dřívějšku. Steven mi přijde nyní přístupnější, a jak sám tvrdil ještě před vydáním „Hand. Cannot. Erase.“, přidal více popových melodií. Titulka je toho naprostým důkazem. Pop-rocková skladba, která má neuvěřitelný tah na bránu a já tleskám, protože takhle má vypadat hit. Slovíčko „pop“ není žádná urážka, Steven do písně nacpal spousty zajímavých hudebních nápadů a je to radost poslouchat.
V „popovém“ duchu pokračujeme dál. „Perfect Life“ byla vybrána jako první singl z desky a má jednoduchou, ale zajímavou strukturu. Trip-hopový začátek u Stevena nepřekvapí, protože jej využíval již dříve, ale zapůsobí fakt, že skladba je tvořená v podstatě zpovědí hlavní hrdinky (hlas Katherine Jenkins) tohoto koncepčního alba. Teprve v druhé půlce se přidá Stevenův zpěv a tím píseň i končí. Je to vlastně velice jednoduché, jak by měl i pop být a v jednoduchosti je síla. Obdivuji, jakým způsobem dokáže Steven navodit požadované emoce, nálady a atmosféru. Umí složité progresivní kousky stejně jako jednoduší až minimalistické věci.
„Routine“ trochu mate názvem. Možná pro Wilsona rutina, ale pro posluchače nevšední zážitek. Tohle je dle mého vrchol desky. Je těžké popisovat devítiminutové songy (nebo i delší), ve kterých se navíc neustále něco děje. Tady vyčnívají nádherné melodie, zvuky připomenou minulou desku (zejména hammondy) a naprostým trumfem pak je hostující izraelská zpěvačka Ninet Tayeb. Tady opravdu přichází „husina“ po celém těle.
Co mě fakt překvapilo, to je začátek „Home Invasion“. Tajemné až strašidelné klávesy a pak najednou Opethovské trhané riffy (nejsme na „Ghost Reveries“?). Skladba je z větší části instrumentální a postupně se mění a takřka dýchá jak živý organismus. Fanoušek progresivního rocku musí chrochtat blahem. A ten zvuk! Steven by měl konečně dostat Grammy. A kdo tuhle desku také „udělal“? Bubenický kouzelník Marco Minnemann je naprosto fantastický!
„Regret 9“ je takovým pokračováním předešlé skladby (tentokrát ale ryzí instrumentálka) ve které mne zaujala především skvělá baskytara a velice pěkně zakomponované klávesy, hammondy a kytarové sólo. Nejdelší písní a také pomyslným vrcholem je třináctiminutová „Ancestral“ ve které se spojí vlastně všechno, co máme na Stevenovi rádi. Jako bychom prošli celou jeho hudební historií, kterou on dokáže zkušeně zužitkovat. Množství nástrojů, vokálních kouzel a hlavně a především – výtečné melodie. Opět uslyšíme Ninet Tayeb a garantuju, že tohle s vámi hne. Lehce elektronický úvod, do kterého se postupně přidává orchestr, je magický a kouzelný. Steven zní naléhavě a pak zazní i sborový zpěv. Druhá půle příjemně přitvrdí a objeví se i tvrdé riffy, které připomenou přesně ten styl, jaký byl využíván v Porcupine Tree.
„Happy Returns“ vás uklidní.
Po předešlém dramatickém veleopusu žádané uvolnění. Zezačátku lehce rocková věc, která však postupně bobtná a vrcholí.
Závěr je pak opět poklidný a jaksi smířlivý. Samotný příběh je o dospívající dívce žijící ve velkém městě. Dívka se cítí velice izolovaně (příběh je psán z jejího pohledu) a pak ze dne na den zmizí…na celé tři roky. Jak je možné že i když byla krásná, populární a měla přátele, tak ji vlastně nikdo ty tři roky nepostrádal?
Příběh má i vlastní webové stránky, kam je psán fiktivní deník té mladé dívky.
„Hand. Cannot. Erase.“ vlastně nijak nepřekvapila. Od Stevena se vždy očekává jen to nejlepší. Využil všechny druhy hudby a prvky, které známe z jeho předešlých desek, ale přesto to učinil tak, aby sám sebe nevykrádal. Je to zase jiná deska, má jedinečnou náladu, přibylo popovosti a celkové přístupnosti. Deska je neuvěřitelně pestrá a je to zážitek ji poslouchat. Steven Wilson natočil další velké album!
|
