Neuběhl ještě ani rok od chvíle, kdy jsem psal recenzi na poslední album těchto londýnských kovbojů, nazvané „Black Eyed Sons“ a už tu máme další desku s výtečným názvem „St. Cecilia And The Gypsy Souls“ a to ještě nepočítám, že frontman a hlavní poznávací znamení The Quireboys Jonathan „Spike“ Gray vydal své sólové album „100% Pour Frankie Miller“. Na to, že dříve se na jejich alba čekalo věčnost, je jejich aktuální pracovitost (co rok, to deska) až zarážející. Člověk si hned vzpomene na rčení o kvalitě a kvantitě. Jisté je, že The Quireboys sice už nenatočí tak skvělé desky jako byla první dvě alba „A Bit Of What You Fancy“ a „Bitter, Sweet And Twisted“, ale nad slunce jasnější je také fakt, že jejich hudba bude vždycky osobitá (ať už díky Spikeově hlasu) a talent na skládání zapamatovatelných melodií se také hned tak neztrácí.
V roce 2009 tahle kapela vydala album „The Halfpenny Dancer“, kde přehrála několik svých starších skladeb a dala jim akustický kabátek, a kam umístila i několik nových skladeb, také v převážně v akustických aranžmá. Deska sklidila mezi fanoušky zasloužený úspěch (jeho díl můžeme přičítat i výborné klipovce „Mona Lisa Smiled“), na který by Spike a jeho parta rádi navázali právě se „St. Cecilia And The Gypsy Souls“.
Z poslední věty lze pochopit, že stejně jako „Halfpenny Dancer“ se i novinka opírá zejména o akustické kytary a oproti minulým řadovkám „Beautiful Curse“ a „Black Eyed Sons“ je mnohem méně drsně rocková a sází spíše na písničku jako takovou. A i když pilotní singl a zároveň úvodní věc desky „Gracie B.“ hodně zavání blues a vy ještě nevíte, co byste od desky měli čekat, rozluštění přijde nejpozději s „The Promise“, což je klasická quireboysovská balada, kde prim, kromě zpěvu, hraje akustická kytara a klavír.
Album má trochu zadýchaný úvod. Zmíněná „Gracie B.“ mě zrovna dvakrát nenadchla, „Land Of My Father“ je jen taková obyčejná countryovka a „St. Cecilia“ také postrádá charisma starých skladeb. Druhá polovina alba je na tom podstatně lépe. „Out Of Your Mind“ má atmosféru starých začouzených saloonů, kde vyhrává piáno, chlapi do sebe lijou kořalku jako o závod a hádají se, čí bude ještě neokoukaná tanečnice. „The Hurting Kind“ je zase jasný favorit na hit, který by mohl nahradit už tisíckrát přehranou „Mona Lisa Smiled“ a „Adaline“ má opět lehkost starých The Quireboys i s výborným sólem na elektrickou kytaru.
Závěr pak vygraduje v nostalgické baladě „Why Did It Take So Long“, kde je zase tahounem Spike, jehož hlas poletuje nad klavírem a vkusně zaranžovanými hammondkami.
Kvality „Halfpenny Dancer“ ale v tomto případě dosaženo nebylo, i když samozřejmě pod nastavenou laťku se nejde ani tentokrát. Na „St. Cecilia And The Gypsy Souls“ si pravděpodobně budete muset zvykat o něco déle, ale každého posluchače můžu ubezpečit, že i tahle nahrávka svoje kouzlo rozhodně má.
|
