Když budeme jmenovat nejlepší a nejvlivnější kytaristy světa, rozhodně vzpomeneme na Erica Claptona, Ritchieho Blackmorea, Jimiho Hendrixe, Jimmyho Page, Carlose Santanu, Jeffa Becka… a jedním dechem k těmto osobnostem nutně musíme přiřadit i Marka Knopflera. Pětašedesátiletého britského umělce a duši slavných Dire Straits. Ti už sice přes dvacet let neexistují, ale Knopfler svou slavnou minulost celou tu dobu zúročuje na svých sólových deskách. A právě styl jeho hry a jeho vokální projev je jedním z pojítek jeho sólovek a desek Dire Straits. Oproti hudbě jeho druhdy domovské kapely působí ale jeho sólová alba trochu američtějším dojmem, přestože Knopfler na rodnou Británii nezanevřel a dodnes v ní žije.
Jeho sólová tvorba absorbuje vlivy amerického country (není tomu ale až tak okatě jako třeba u jeho souputníka Johna Fogertyho (ex-Creedence Clearwater Revival) nebo u někdejší formace Mescaleros dnes již nežijícího frontmana The Clash Joea Strummera). Základ Knopflerovy linie je u kořenů klasického rocku, kde samozřejmě nesmí vlivy country, ale i blues a folku, chybět. Proto také Knopfler využívá hojně akustické kytary, do které proplétá svá typická sóla a podmanivé zvuky klavíru.
Taková je prakticky celá jeho sólová tvorba, taková je i novinka „Tracker“. I když v posledních letech Knopfler do své hudby hodně implantoval i vlivy irské hudby, což vyvrcholilo na minulé desce „Privateering“, na novince jsou tyto vlivy už zase trochu potlačeny a spíše se sází na poprockovou formu vyznění. Když ale vstoupí do popředí, jako v úvodní „Laughs And Jokes And Drinks And Smokes“, jde rozhodně o příjemné zpestření.
Na „Tracker“ nenajdete žádné další „Sultans Of Swings“, „Brothers In Arms“ ani „Money For Nothing“, i když ten rukopis je nezaměnitelný. Knopfler už je prostě pán v letech, který zejména právě na aktuální desce ukazuje, že umí stárnout s grácií a že stále do hudby umí dát kus duše.
Právě o emocích je jeho novinka v první řadě. Knopfler je přednáší s citem a všechno je krásně uvěřitelné a bez přehánění.
Když tak „Tracker“ poslouchám, vybavím si slova Oldy Říhy někdy z hlubin osmdesátých let, kdy se ho na stránkách Melodie ptali něco v tom smyslu, které zahraniční kapely sleduje. Říha tehdy odpověděl v tom duchu, že jsou mu blízcí Dire Straits, protože hrají také jednoduchou muziku jako Katapult. Přál bych Oldovi Říhovi, aby se mu s jakýmkoliv albem podařilo přiblížit téhle Knopflerově novince aspoň na tisíc světelných let…
|
