Nějak jsem anglické Jettblack v posledních letech ztratil ze zřetele. Jejich debutová deska „Get Your Hands Dirty“ byla příjemnou směskou tradičních rockových postupů, glamového pozlátka a metalového lesku, a kapelu dostala na velká pódia. Dvojka „Raining Rain“ kolem mě už bohužel jen nějak prosvištěla, ovšem podle zpráv z tisku byla další krokem kupředu. A teď tady máme „Disguises“. Ani na té Jettblack neuhýbají ze svého stylového zaměření, spíše by se dalo říct, že operují na dobře známé půdě, vykolíkované před lety Deep Purple, Whitesnake nebo Kiss.
„V poslední době jsem napsal několik recenzí na debutové desky různých rockových kapel. Popisoval jsem třeba Lipstixx n´Bulletz nebo King Lizard. Ano, tyhle kapely samozřejmě mají něco do sebe, ale stěžoval jsem si, že vedle slušných skladeb a obstojných hráčských kvalit jim chybí jakási přidaná hodnota. A právě tady ji nacházím,“ psal jsem začátkem roku 2011 na jejich debut „Get Your Hands Dirty. Samozřejmě vůči zmíněných kapelám, které se ukázaly v podstatě jako skupina jednoho alba (nebrat až tak doslovně), mají Jettblack skutečně něco do sebe. S odstupem času už mi ale až tak extra zajímaví nepřipadají.
Zpětně jsem si poslechl znovu „Get Your Hands Dirty“ a poté novinku a proto je srovnávání na místě. Jettblack trochu zvážněli a řekl bych, že i dospěli. Na debutu byli ještě trochu dětinsky hraví, což na nich bylo milé, na novince jsou mnohem více hardrockoví, než hairmetalově rozverní. Tím ale ztratili část svého tehdejšího kouzla. A i když se úvodní riff v první věci desky „Slaves“ podařil, kapela jako kdyby pak už jen přežvýkávala dávno známé postupy.
Jasně, dneska už v klasickém hard rocku nikdo nic moc nového nevymyslí. Všechno už bylo dávno napsané a zahrané. Jettblack ale zaplaťpánbůh nejsou jen bohapustí vykrádači, musí se jim nechat, že jsou to slušní muzikanti a také slušní skladatelé. A proto posluchače překvapí začátek pilotního singlu „Explode“, který zní podobně, jako když Jim Morrison na mescalinu vyvolává duchy zemřelých indiánských náčelníků, aby posléze skladba vybuchla v tvrdé hardrockové rifforáma. „Poison Rain“ má zase v sobě kus titánských vlastností Def Leppard a následující „Evidence“ startovaná nirvanovským rytmem z dob „In Utero“ se nakonec rozjede v epičtější kousek s duší Rainbow.
Deska je ovšem trochu nevyvážená, protože v polovině se láme a pak to vypadá tak, jako kdyby kapele docházely nápady, které si vystřílela už na začátku.
Moc nezaujme ani balada „Black & White“, kde se frontman Will Stapleton až moc nápadně cpe do výrazu Andiho Derise z Helloween, namísto svého typického projevu, který má než k Derisovi mnohem blíž třeba k takovému Davidu Coverdaleovi.
V rockovém světě ale mohou Jettblack platit za jistotu. Jistotu toho, že se vám od nich dostane výborně zahraného hard rocku. Vývoj směrem k vlastní osobitosti kapela prokazuje jen pramalý. Ovšem naživo prý je to pořád maso…
|
