„Coolest Band In The World!“ Přesně to napsal renomovaný Classic Rock Magazine u příležitosti vydání druhého alba „Dirty Fun“ této superskupiny, která si za své centrum zvolila New York. Samozřejmě, takových řečí při emisích desek se vždycky naplácá, ovšem když už to napíše velmi respektovaný hudební magazín, něco na tom asi bude. A není to jen fakt, že v případě The Compulsions se jedná o další z řady superskupin, těžících ve svých počátcích zejména ze známých jmen, působících ve slavných kapelách.
Duchovním otcem The Compulsions je jistý Rob Carlyle, jehož nezaměňujme se stejnojmenným hercem, který proslul rolí Adolfa Hitlera ve dvoudílném filmu „Vzestup zla“. Tenhle Carlyle je údajně známý muzikant na newyorské rock n´rollové a undergroundové scéně. Ovšem jeho jméno rozhodně neláká k poslechu tolik jako další členové kapelní soupisky. Těmi jsou kytarista Guns n´Roses Richard Fortus, jeho kolega z Axlovy party bubeník Frank Ferrer a někdejší basista Hanoi Rocks a druhé reinkarnace New York Dolls, finský ďábel Sami Yaffa.
Kapela od svých počátků tvrdí, že komerční úspěch ji nezajímá. A taky hraje nekomerční muziku. V podstatě se dá říct, že tito muzikanti jsou už na scéně tak dobře etablovaní (asi s výjimkou Carlyleho), že si mohou dovolit hrát cokoliv. A možná i kvůli tomu tenhle projekt vznikl. Z desky „Dirty Fun“ je totiž cítit nespoutaná radost z hraní, z toho, že si mohou konečně dělat, co chtějí a nemusejí se ohlížet na Axla Rose, popřípadě Michaela Monroea.
„Dirty Fun“ je jakousi směsicí starého rock n´rollu, který sahá až do padesátých let (vždyť je zde také klasika Little Richardse „Long Tall Saly“ ze šestapadesátého), blues, šedesátkové psychedelie a punku. Tedy nic, co by člověk od členů Guns n´Roses a Hanoi Rocks nečekal. Ovšem v případě The Compulsions je to směsice pronikající takřka až do morku kostí. Jistě, když si vezmeme skladby jejich mateřských kapel, výše zmíněné styly jsou tam samozřejmě cítit. Jenže vše je zaobalené do mainstreamového zvuku a poprockového, nebo popmetalového odéru. Tady ne. „Dirty Fun“ působí, jako když se sejdou čtyři staří kámoši v garáži, zapnou čtyřstopý magneťák a prostě si nahrají to, na co zrovna mají chuť. A panečku, jaká je z toho cítit uvolněná atmosféra a radost ze samotné muziky.
Nejlépe kapela samozřejmě zní, když to vezme pořádně od podlahy, jako v případě úvodní rock n´rollové pecky „Hellbound Babies“ nebo „Evil Bastards“, kde zafungují i hysterické ženské sbory. Jinak se ovšem album nese spíše v bluesových intencích, které tu a tam, jako v případě prvního singlu desky „Lucky“, ozvláštní Fortusova slide kytara, dechová sekce nebo barové piáno. „The Feel“ je zase psychedelická mantra, opakující naše už známé „coolest band in the world“, „I Still Got The Hots For You, Baby“ zní jak z večírku americké střední školy v osmapadesátém roce, „Stay Eazy“ zase disponuje uvolněnou letní atmosférou, která spěje k závěrečnému jamu „Buzz Awhile“.
Z poslechu desky tedy nakonec vyplývají tři postřehy. Zaprvé: Carlyle není žádný velký zpěvák, ale nárustem poslechů se jeho hlas stává stále více charismatičtějším a pro potřeby The Compulsions naprosto dostačujícím. Zadruhé: Fortusovi, Yaffovi a Ferrerovi to hraje i bez berliček domovských kapel. A zatřetí: Podobný projekt jako je The Compulsions vyšel nedávno. Jmenoval se Motor Sister a stavěl na podobném základu. Velká jména (Scott Ian, Joey Vera, John Tempest) okolo a neznámý frontman. Ovšem proti Ianově partě se s tím tahle čtveřice, hodící se nejlépe do newyorského undergroundu začátkem sedmdesátých let, poprala nesrovnatelně lépe.
|
