Švédští Loch Vostok právě završují patnáctiletku své existence a se svým šestým albem "From These Waters" znovu najeli na pravidelný tříletý rytmus vydávání alb. Kluci si nikdy nelámali hlavu s tím, jaký žánr je zrovna při skládání napadl a tak je tahle kapela vhodná jak pro milovníky melodického metalu, tak i pro stoupence toho extrémního. Power metal, black či death, trocha thrashe a to vše hezky progresivně zabalené.
Album začíná velmi agresivně. „Like Poison To The Stars“ na vás vletí silou uragánu a black metalová sypačka vás umlátí jak buchar. O to silněji pak zapůsobí vzletný až k nebesům dosahující refrén, který je především skvěle zazpívaný. Jak bylo řečeno, Loch Vostok si s žánry hlavu nelámou, a tak po blackových etudách a melodickém refrénu přichází progresivní střed skladby, kde se hudba trochu zklidní. S druhou „I Implode“ předvedou Loch Vostok jiný přístup. Píseň začíná silným riffem, ale je vcelku klidná. Teprve s refrénem se přidá extrémní vokál. Kombinace blackového zpěvu a toho čistého funguje velmi dobře a přirozeně. Loch Vostok se nesnaží být příliš tvrdí, ale zároveň vědí, kdy přitopit pod kotlem. Třetí a titulní skladba se obejde bez „extrému“ a dá se mluvit o klasickém progresivním power metalu, avšak s nadstandartním refrénem a pěknými melodiemi. V tomhle mají celkově Loch Vostok velký talent. Melodie, které se dobře pamatují a působí neotřele. Naprosto perfektní zvrat předvede kapela ve „Fighting Fire With Blood“, kde se rozpoutá opravdové melodicko – death metalové peklo. Možná nejvíce nářezový kousek na desce a je v něm opravdu všechno, co Loch Vostok nabízejí. Mnoho změn a zvratů, absolutní hudební svoboda.
Ony tři tváře kapely – tedy extrémní, melodická a progresivní – se neustále střídají a prolínají, takže by se mohlo říci, že to vlastně až tak zase nic extra není. Jenže Loch Vostok mají v rukávu ještě další esa. Naléhavost, ze které až mrazí. Poslechněte si „Lost In Transmutance“ a nevěřím, že to s vámi nehne. I když po půli desky znáte styl kapely a její zacházení s hudbou, přesto se jen málokdy stane, že budete vědět, kam se dané skladby budou vyvíjet. U kapely jako je Loch Vostok je možná trochu zavádějící někam ji přirovnávat, ale někdy mi připomínají Evergrey. Ať už stylem zpěvu hlavního pěvce Teddyho Möllera nebo samotnou melodikou a přítomností melancholie. Tedy trochu příbuzní Evergrey, kteří jsou však na steroidech a někdo je hodně naštval.
Album nemá slabšího místa a každá skladba má co nabídnout. Mým soukromým favoritem je nádherná „Sentiment“ s parádními riffy, kouzelnou atmosférou a nenápadně, přesto účinně zakomponovanými houslemi. Tahle píseň má sílu armády fakt velkých býků. Nastolená kvalita však neupadá ani na konci desky a po jeho doposlechnutí musím konstatovat – já chci znovu.
|
