Tenkrát byl konec devadesátých let, poslední ročník střední školy, když jsem se poprvé setkal s kapelou The Real McKenzies při jejich koncertě v plzeňském Divadle pod Lampou. Tehdy na mě jejich směsice skočného punkrocku a keltských motivů docela zapůsobila, ovšem ne natolik, abych je časem nezasunul někam hluboko do paměti a jejich dráhu nesledoval. Jaké je překvapení, když jsem objevil jejich zbrusu novou desku „Rats In The Burlap“. Překvapením pro mě je, že kapela funguje i po tolika letech a prakticky na té samé bázi.
Přestože jsem desky před novinkou neslyšel, je jasně vidět, že v daném stylu, který si The Real McKenzies definovali už v devadesátých letech, se stále tihle Kanaďané cítí jako ryby ve vodě. Posun prakticky žádný, ovšem v jejich případě by to možná byla i škoda, protože jejich styl je natolik osobitý a dalo by se říci i zajímavý (podobně jako u jejich stylově spřízněných kolegů ze Spojených států Dropkick Murphys), že by byla škoda jej měnit nebo zaplevelit nesmyslnými experimenty.
Možná je to tím, že nejsem žádným znalcem jejich kompletní tvorby, že se mi „Rats In The Burlap“ tak hezky poslouchá. Možná je to pro jejich ortodoxní příznivce jen další deska do řady, tak pokud je to tak, tak já dodávám, další výtečná deska do řady. Celým albem se jako červená nit táhne velmi optimistická, skočná nálada, kterou kapela podporuje nejen velice svěžím tempem, ale i zvuky nefalšovaných skotských dud, čímž jejich hudba dostává naprosto odlišnou dimenzi.
A hned první skladba „Wha Saw The 42nd“ vás vtáhne rychle do děje a vy si připadáte jako na nějaké dudácké oslavě, do které ovšem vtrhne parta neurvalých pankáčů a přímo v dudáckém průvodu rozjede divoké pogo. Pokračuje se ale překvapivě se skladbou „Up On A Motorbike“, která má sice svižné punkové tempo, ale svým countryovým nádechem připomene hit „Not Fair“ od britské zpěvačky Lily Allen (ha, od koho…?), ovšem nejpozději s trojkou „Who'd a Thought“ se The Real McKenzies vezou ve svých kolejích divokého punkrocku, kde někde dominuje neurvalá kytara (zmíněná „Who'd a Thought“ nebo následující „Midnight Train To Moscow“), jinde se ke slovu dostávají právě dudy („Lilacs In The Alleyway“), čímž kapela dostává specifický nádech a vám se vybaví Tři sestry. Ano, to co je pro Tři sestry tahací harmonika, to jsou pro The Real McKenzies dudy.
V polovině desky se skladbami „You Wanna Know What“ a „What Have You Done“ možná začne trochu padat řetěz a posluchačovo soustředění přestává fungovat na sto procent, ovšem kapela situaci zachrání velmi šalamounsky, když vytáhne pokroucené kabaretní blues „Bootsy The Haggis-Eating Cat“.
Zbytek alba pak už plyne ke svému finále. „Spinning Wheels“ překvapí rychlopalným banjem, „Stephen´s Green“ svým až neopunkovým nádechem a závěrečná „Dead Or Alive“ začíná jako vysmahlý akustický kousek z dílny Johnnyho Thunderse, ale končí ve velkolepém nostalgickém finále.
„Rats In The Burlap“ je deska, která se výborně poslouchá. Dokáže vás naplnit optimistickou atmosférou, že se vám pak zdá, že slunce dneska svítí nějak víc, tráva je zelenější a lidi nasranější míň, než bývá obvyklé. A myslím si, že dokáže zaujmout fanoušky jak Tří sester, tak i Korpiklaani.
|
