Další pokračování příběhu je ve znamení trojek (ostatně tím číselná magie u Tří sester zdaleka nekončí). Třetí album Tří sester vyšlo ve třetím roce poslední dekády minulého století pod názvem „Švédská trojka“. Tento lehce zavádějící titul má prosté vysvětlení. Švédy byly označovány postavičky, které chodily na koncerty Tří sester a vypadaly jako Švédové na konci třicetileté války - špinaví a roztrhaní (jen dovětkem „znásilňovali ženy a žrali poslední krávy“ bych si v tomhle případě nebyl až tak jist). No a trojka, jak již naznačeno, označovala pořadové číslo desky, na které se Tři sestry vrátili zpět k Monitoru a zároveň do formy. Ne snad, že by se plně vrátili do doby živelně neučesaného debutu, ale oproti „Alkáčovi“ je zřetelně znát (alespoň v drážkách alba, jinak to v řadách kapely docela slušně skřípalo) uvolnění, spontánnost a radost.
Těch skladeb, které tuhle jiskřivost deklarují, je plná deska. Krásně zvonící banjo v parádně jednoduché a chytlavé melodii klipovky „Pijánovka“ s halekacím sborem, koncertní „autobiografická“ tutovka „Aparát“, skvěle vygradovaná melodická zvrhlost „Lidojedi“ s excelentním příběhem, strhujícím refrénem, slastně hravou harmonikou a rozjetým Fanánkem ve finálním překřikování, dokonale rozladěný Supův vokální štěk „Ženy v ohňový zemi“, znásilnění původně emotivního Dylanova „Klepání na nebeskou bránu“, kde již samotný název „Tragédie v JRD Čifáre“ naznačuje, jakou zvrhlost z toho Tři sestry dokázali vyrobit, nemluvě o ulítlém zpěvu, tklivá „Balada“ s milým žonglováním s češtinou a „dramatickou“ vesnickou story, „Představovačka“ s potrhlými sóly, spolupráce s Danem Landou v primitivní halekačce „Večerníček“, či atmosférický duet s nesmyslným textem „Dodo a Dude“, reflektující úspěch této dvojky se skladbou „Soudím“.
Deska se však nenese jen v rozjuchané, uvolněné a nevázané náladě, z textu a lehké melancholie „České hospody“ (výborný kontrast s pohodovou harmonikou), z agresivního a hrubého domácího dramatu „Maminka“, či s hořkou vyřvávačkou „Plesový ráno“, díky houslím koketující až s country, může lehce mrazit v zádech. Nezastupitelnou roli opět hrají sice nepříliš kvalitní, ale o to zábavnější záznamy nenapodobitelných mezipísničkových koncertních proslovů ( „není slyšet harmonika ty…debile!“ ). Jednoduše pestrá a velice vydařená deska, kterou ing. Magor sám pochválil konstatováním, že je důkazem toho, že „je-li rozesraná parta, nemusí zákonitě vzniknout sračka…“).
„Švédskou trojku“, ještě v témže roce následovalo nejpodivnější album, které Tři sestry kdy vydali, a které by v celorepublikovém měřítku v této kategorii také aspirovalo na přední příčky. Všechno to odstartovala aféra kolem desky Shalom, která se svojí krátkometrážní deskou nesplnila normu (25 minut) pro zařazení do albové hitparády. A tak Sestry aktuálně zareagovali a název desky „25:01“ vypovídá o tom, v čem spočíval jejich trik s útokem na hitparádu (nemluvě o tom, že závěrečný song je brutálně ušmiknut za účelem dosažení té správné délky). Trik, který fanoušci celkem těžce rozdýchávali, neboť cena desky odpovídala plnometrážnímu albu, ale jeho délka i náplň nikoliv. Sestry na desku dali jedinou novinku, „Balíčkem karet“ načichlou „Tramvaj“ s famózním textem, a zbytek tvořili nevydané zbytky, či remixy (bohužel originálům spíše ubírající na kráse) vlastních skladeb.
Následně zakopl i Fanánkův Hagen Baden, který se svým nemastným neslaným druhým albem „Ahoj kluci“ předvedl, že debutem se naprosto vyčerpal a tak skončil i jeho poměrně jepičí život. To už větší význam mělo pozdější Fanánkovo spojení s Františkem Sahulou, zvěčněné ve vzpomínce „Stará Kovárna“.
S vydařenou „Švédskou trojkou“ na kontě Tři sestry mířili k prvním ztrátám v sestavě, k prvnímu konkursu v dějinách kapely, k první pauze, zaviněné nástupem individuálních zájmů i k dalšímu vydařenému albu, na kterém došlo k poměrně nečekané inovaci.
|
