Možná je to k neuvěření, ale tihle Raven fungují už přes čtyřicet let. Bylo by jednoduché je na tomto místě odbýt jako partičku páprdů, kteří pořádný úspěch nikdy nezažili, ale v jejich případě by to bylo hodně strohé a dalo by se říct i zjednodušené odsouzení. Samozřejmě, že Raven nikdy nebyli na špici heavymetalového žánru a po drtivou většinu své kariéry spíše živořili, ale je nutno uznat, že jejich desky „Rock Until You Drop“ a „All For One“ slušně dokreslovaly mozaiku Nové vlny britského heavy metalu.
Z historického pohledu patřili Raven vždy do druhého šiku NWOBHM, kam spadají například hrubě nedocenění Diamond Head (jejich místo jsem vždy viděl po boku Iron Maiden nebo Judas Priest), Praying Mantis, Angel Witch nebo Satan. Raven z nich možná měli největší štěstí, protože v polovině osmdesátých let s deskami „Stay Hard“ a „The Pack Is Back“ nakoukli dokonce do americké hitparády a když jejich jméno vyslovíte i dnes před Larsem Ulrichem, Scottem Ianem nebo Davem Mustainem, pořád budou vědět, o koho jde. Ne, že by někdy hráli čistokrevný thrash metal, ale základy tohoto stylu v jejich muzice prostě jsou.
To, co hrají Raven, se vždy nazývalo athletic metal. Rychlý, ostrý, dostatečně ladný a se slušnými refrény. John Gallagher sice není žádná pěvecká extratřída typu Roba Halforda, ale na to se v Raven nikdy moc nehrálo. Spíše byla důležitá zmíněná rychlost a hbité prsty na hmatníku kytary. To se nezměnilo ani po těch čtyřiceti letech, kdy kapela vydává své třinácté album. V podstatě se dá říct, že od dob debutu „Rock Until You Drop“ zůstali Raven stejní. Stále produkují ten jejich athletic metal, který samozřejmě je jen trošičku jiné označení pro klasický hevík, tedy NWOBHM.
S novinkou „Extermination“ dokáží zaujmout hned na začátku desky. Po nezbytném intru to rozjedou ve velké stylu s otvírákem „Destroy All Monsters“, které dominují sekané riffy a plivaný zpěv i refrén, který zavání metalovým obdobím Kiss z dob „Creatures Of The Night“ a „Lick It Up“. I když je to samozřejmě stará muzika, o nějaké těžkoprdelatosti nemůže být řeč, protože to si vždycky Raven dokázali ohlídat. Proto také i ostatní skladby typu „Fight“ nebo „Feeding The Monster“ řežou až s nespoutanou punkovou energií, že byste si řekli, že na tom thrash metalu skutečně něco bude. V tom vás utvrdí věc „Scream“, která má skutečně totálně thrashové riffy (slyším v tom metallicovské „Kill´Em All“) a Gallagher místy cedí zpěv mezi zuby jako Mustaine.
Jak se ale album přehoupne přes zmíněnou „Scream“ do své druhé poloviny, začínají docházet nápady. Považte, více než hodina materiálu o patnácti skladbách je prostě na klasický heavy metal sakra moc. Tempo začíná upadat, skladby splývat. Najednou se přistihnete, že pozornost věnujete úplně něčemu jinému, než soustředěnému poslechu desky. Dochází energie, což korunuje i předposlední věc, balada „River Of No Return“. To je typ skladeb, do kterých by se Raven rozhodně neměli pouštět. Sice závěrečná punková legrácka „Malice In Geordieland“ potěší, ale přece jen už je povaha alba lehce pošramocená.
Osekaná na pětatřicet až čtyřicet minut, byla by „Extermination“ skutečně dobrá metalová deska. Staromilská, ale pořád dost dobrá. Musí se ale hodnotit jako celek a ten už trochu pokulhává. Ale stále je to lepší z těch desek, co vydávají druhdy vlajkonoši NWOBHM. Raven jsou stále atletičtí. Sice v závěru už trochu dýchaviční, upocení a kulhající, ale ten švih při startu závodu se jim upřít nedá.
|
