Nejprve suchá fakta. Tony Mills je zanedlouho třiapadesátiletý britský vokalista, který si udělal v osmdesátých letech (tedy aspoň na ostrovní a skandinávské scéně) jméno s kapelou Shy, která, na rozdíl od svého názvu, až tak úplně jako blbý vtip nepůsobila. Desky jako „Excess All Areas“ (1987) a „Misspent Youth“ (1989) nebyly úplně špatné a rozhodně si kapela nezasloužila počastování, jehož se jí dostalo od slovutného magazínu Kerrang!, který je nazval klišovitými hospodskými rockery bez obsahu. Pochopitelně do kvalit ikon žánru typu Whitesnake, Journey, Kiss nebo Van Halen jim chybělo mnoho, ale všichni známe, jak je to o těch povolaných a vyvolených.
Shy devadesátá léta přežili v úkrytu, ovšem jejich comeback pozbyl jakýkoliv efekt se zjištěním, že kapela není schopna reflektovat jakékoliv změny na hudební scéně. Mills se tehdy vydal na sólovou dráhu, kterou přerušila v roce 2006 nabídka na angažmá u norských hardrockerů TNT, které právě opustil charismatický Američan Tony Harnell (dnes je novicem v řadách Skid Row). Jenže prvním výsledkem bylo prachmizerné album „The New Territory“. I když reputaci trošičku vylepšilo následující „Atlantis“ a zejména pak tradičně pojaté, slušné „A Farewell To Arms“, pro Millse to u TNT znamenalo stop. Sám rozčarován z přílišné latence vůdčí osobnosti TNT, kytaristy Ronniho LeTekra a jeho opětovné koketérie s Harnellem, vrátil se Mills v roce 2013 zpět na sólovou dráhu.
Jenže ještě předtím se stala událost, která už navěky poznamenala Millsův další život. V létě 2010 na letišti v norském Oslo ho totiž skolil infarkt a on sám se dostal na dosah k smrti. A právě tento okamžik (na turné k desce „Atlantis“ jej nahradil anglický mladík Matt Black) je hlavním tématem jeho nové sólové desky nazvané příznačně „Over My Dead Body“. Dalo by se tedy říct, že deska je to koncepční a pojednává právě o okamžicích, kdy jej na zmíněném letišti dělil jen krůček od smrti.
A možná byl účel, aby album znělo dramaticky, jaksi fatálně. Jenže tady se výsledek trochu míjí účinkem. Samozřejmě nesmíme odhlédnout od faktu, že Mills je výtečný zpěvák, který má pro hard rock takřka ideální hlas a paradoxně mnohem lépe vyznívá na svých sólovkách než v řadách TNT. Ovšem tohle nikdy zcela úplně nepostačuje. Neméně důležitá (nebo spíše mnohem více důležitá) je kompoziční zručnost. Tu sice Mills nezapomněl, ale v případě „Over My Dead Body“ si myslím, že šel daleko za hranice svých možností a jeho pokus vytvořit konglomerát mezi Queen a Queensrÿche z dob „Operation: Mindcrime“ a „Empire“ prostě krachuje. Mills se zamotává do různých motivů, vrší přes sebe nápady bez ladu a skladu a výsledkem je jakýsi stylový mišmaš, který se pohybuje mezi klasický hard rockem, AOR, nabubřelou symfonií s teatrálními prvky. „We Should Be On By Now“ nebo „No Lost Love“ jsou toho jasným příkladem.
Naštěstí pak přichází věc „Northern Star“ (ta vyšla na singlu už loni) a s ní vystupuje Mills jako pokropený živou vodou. Najednou všechno působí nekomplikovaně, přímočaře a kapela najednou hraje pěkně od podlahy.
V tu chvíli máte pocit, že posloucháte úplně jinou, o sto procent lepší desku. A tak to v podstatě pokračuje až do konce, protože „4 In The Morning“ a „Somewhere In London“ jsou velmi dobré AOR zářezy ve stylu Journey, kde i Millsův projev působí uvolněněji než v bídné první polovině desky.
Kvůli svému finiši si odsudek „Over My Dead Body“ nezaslouží, jenže místy až úděsná první (více než) polovina celý tento, zajisté ambiciózní, projekt vrhá až pod laťku průměru. Co nejprve vypadalo jako kapitální průser se přece jen začalo z posledních sil stavět na nohy. Mills je ale natolik dobrý zpěvák a muzikant, že se může stát, že nás na další desce zase překvapí.
P.S: Za zmínku stojí, že na tomto albu působí jako kytarista Paul Sabu, v první polovině zázrak AOR scény, který vydal dodnes vysoce ceněné album "Kidd Glove" a následně složil hudbu k seriálu Beverly Hills 90210, aby jeho kariéra následně nabrala strmě sestupný charakter).
|
