Tenkrát to byla krátká, ale vyčerpávající jízda. Všechno to trvalo jen necelé tři roky, ale i za tu dobu se dokázal zpěvák David Coverdale zapsat zlatým písmem do historie Deep Purple, potažmo celé rockové historie. Příběh o tom, jak se z obtloustlého prodavače stal přes noc zpěvák jedné z nejslavnějších kapel světa a v kůži naditý sexsymbol, je dostatečně známý, stejně jako neslavný konec Deep Purple v roce 1976 a Coverdaleova pozdější hvězdná kariéra s Whitesnake. Té je věrný dodneška, i když oba světy se s novinkou Bílého hada pěkně protnuly. Kruh se uzavírá…?
Nejprve se mluvilo o klasické řadovce Whitesnake. Pak principál Coverdale přišel s prohlášením, že deska ponese název „The Purple Album“ a bude obsahovat pouze skladby, které vyšly na jím nazpívaných třech albech Deep Purple – „Burn“, „Stormbringer“ a „Come Taste The Band“. Emoce náhle ochladly a člověk v tu chvíli nevěděl, co si má myslet. Jestli je to jen senilní vzpomínání stárnoucího seladona, jestli je zde nějaká snaha urvat pár penízků navíc, když dochází vlastní nápady a invence nebo je to krok k poslednímu gigantickému turné Deep Purple s Ritchiem Blackmorem, kde by se o mikrofon dělal David Coverdale a Ian Gillan (ano, i tohle z Coverdaleových úst zaznělo). Ať je to jak chce, jisté je, že „The Purple Album“ se stalo kontroverzním ještě dřív, než vyšlo.
Desky „Burn“, „Stormbringer“ a „Come Taste The Band“ patří s „In Rock“, „Machine Head“ a „Perfect Strangers“ zajisté k absolutnímu vrcholu tvorby Deep Purple. Proto je těžké z nich vybrat jen pár skladeb a je jasné, že každému na „The Purple Album“ bude něco chybět. Někomu třeba "Love Don't Mean a Thing", jinému „Comin´ Home“, „Gettin´ Higher“ nebo „High Ball Shoter“ (ta chybí třeba mě…), ale to už je úděl podobných alb. Ve výsledku výběr skladeb není špatný. Nejvíce prostoru dostalo album „Burn“, které je zde obsaženo skoro celé, nejméně pak „Come Taste The Band“, jenž je zastoupeno pouze prostřednictvím „Love Child“ a pochopitelně nezbytnou „You Keep On Movin´“. Fakt, že rozšířená verze desky obsahuje „Comin´ Home“ a „Lady Luck“ ponechme zatím stranou.
Pojďme se tedy podívat na to, jaké „The Purple Album“ je. Úkolem této recenze není hodnotit skladby jako takové, protože ty jsou samozřejmě už dávno klasikou, dalo by se říci, že patří i k britskému národnímu pokladu a obsahují nepřeberné množství geniálních nápadů. Úkolem této stati je, zamyslet se vůbec nad smyslem této desky. Jako řadovka Whitesnake samozřejmě postrádá smysl, protože s Whitesnake má společného jen samotného principála. I tak je zahraná samozřejmě výborně. Nemusíme spekulovat nad tím, že kytaristé Reb Beach (jinak též Winger) nebo Joel Hoekstra (ex-Night Ranger) nebo bubeník Tommy Aldridge jsou muzikanti jako hrom. O tom žádná. Nikdo také nepochyboval, že by deska nebyla dobře zahraná.
Jako první ochutnávka vyšel už v únoru singl v podobě „Stormbringer“ a tady přišel první zádrhel. Nutně si totiž musíte přiznat, že nové verze budete stále srovnávat se čtyřicet let starými originály a s tím ruku v ruce jde i přiznání, že nové verze obstojí jen stěží. Samozřejmě, což je leckde k dobru věci, došlo ke zpestření aranží, ovšem ve většině případů jsou skladby přeplácanější (jako třeba v případě „Stormbringer“, která zní sterilně jako z nějakého hollywoodského velkofilmu). Jinde, jako třeba „You Keep On Movin´“ to skladbě vcelku prospělo. Ovšem klasika je klasika.
Největší problémem desky je ale paradoxně zpěv. Whitesnake jsem naposledy naživo slyšel v roce 2011 (na jejich společném koncertě s Judas Priest v Praze) a už tehdy si nešlo nevšimnout, že David Coverdale na pódiu spíše trpí, než aby posluchače udivoval svým výkonem jako v dobách největší slávy. Tentokrát se tento problém přenesl i na studiovou bázi. Nikdo nečekal, že by mohl znít tak mladistvě jako v roce 1974, ovšem ten rozdíl je místy až propastný. Schválně si pusťte úvodní „Burn“ z této desky a pak její původní verzi. Samozřejmě na novince chybí i další vokál, a sice Glenna Hughese, který s Coverdalem exceloval v Deep Purple a dodával skladbám zase jiný rozměr.
Nové verze jsou v případě Coverdalea dýchavičné, přestárlé a chvílemi, jako třeba v kdysi vypjaté části „Mistreated“, je vám ho až líto, když slyšíte, jak mu to prostě nejde. Čas se pochopitelně nedá zastavit, ale každý člověk by si měl být vědom svých mezí. Jistě, že jsou tady skladby, které Coverdale absolvuje ještě se ctí, jako třeba „Soldier Of Fortune“ nebo „Might Just Take Your Life“ (zde je třeba poukázat na skvělý začátek zahraný na slide kytaru), protože se zbytečně nedere do výšek, na které už dávno nemá. Jinak je většinou pan Bílý had (leckde hluboko) pod svým vokálním průměrem.
Hodnotit „The Purple Album“ je proto velmi těžké. Jak jsem už zmínil, skladby jsou v podstatě geniální, takové, jaké se dnes už skoro nerodí, takže ty hodnotit nelze. Kapela hraje výborně a sympatické jsou drobné, kosmetické úpravy leckterých skladeb, díky kterým má deska jakýs takýs smysl. Horší už je to s tím Coverdalem. Proto dávám jen průměrnou známku. Purplologové ať si pak k výslednému verdiktu dva nebo tři stupínky přidají.
|
