Celých pět let tentokrát trvalo perfekcionistovi Hansimu a jeho bandě doručit svým fanouškům následovníka extrémně povedeného „At the Edge of Time“, po kterém někteří z fanoušků začali větřit návrat formy z 90. let. Hned na úvod je třeba říct, že „Beyond the Red Mirror“ navazuje přesně tam, kde nás kapela posledně opustila, ačkoli ve výsledku předchozí počin nepřekonává. Strážci se posledními dvěma deskami vrátili k pompéznímu stylu, ale zároveň nezapomněli vše namíchat s přihlédnutím ke svému vývoji a nezanevřeli na kořenění moderními prvky, které tolik dominovaly na „A Twist in the Myth“. Novinka tak nezávání touhou po hledání dávno ztracených horizontů, ale naopak přináší svěží zážitek, který působí v rámci progresu kapely naprosto přirozeně.
Několik prvních poslechů desky mi hned vnutilo srovnání s černou ovcí diskografie. Samozřejmě je řeč o „A Night at the Opera“. I tenhle počin má totiž ze začátku poněkud hroší kůži a posluchače k sobě jen tak nepustí. Ty nejlepší momenty ze začátku pouze prosakují a až za trochu trpělivosti se posluchač dočká odměny v podobě velmi silně vystavěných skladeb a několika naprosto vynikajících a klasických momentů, které musí uspokojit i ty, kteří na tvorbu kapely zanevřeli už po „Nightfall in Middle-Earth“. Textově se „Beyond the Red Mirror“ vrací k příběhu z „Imaginations from the Other Side“, naštěstí však kapela nehlásala i návrat hudební, protože tím by si prakticky jistě uvázala smyčku na vlastní šibenici.
Jak už to začalo být pomalu zvykem, začíná se i končí dlouhou epickou jízdou. Zde v souboji mezi úvodní „The Ninth Wave“ a závěrečnou „Grand Parade“ vyhrává naprosto s přehledem první jmenovaná, která má prakticky všechno, co činí Blind Guardian stále lídry žánru. Ačkoli abychom pokračovali ve srovnávání s předchozím albem, za neskutečnou epičností obou „Sacred Worlds“ a především „Wheel of Time“ poněkud zaostává. Přesto je to otvírák, který nasazuje laťku zatraceně vysoko. A spoustě skladeb se jí daří držet. Přímou návazností na „At the Edge of Time“ je skladba stejného jména (zajímavé, vydat ji až na dalším albu). Každopádně se jedná o jeden z nejlepších kousků. Stejně tak můžeme ocenit dvojku „Twilight of the Gods“, která představuje svižné tempo a krásné sbory a asi nejvíc ze všech dýchá devadesátkami. Hansi se navíc opravdu vytáhl se svým vokálním výkonem. Stejně tak nám slavnou minulost připomene „The Holy Grail“, která sází je přímočarou notu a je tak skvělým oživením mezi tou vší pompézností. Tři největší vrcholy jsou pro mě však jediná balada „Miracle Machine“ s prvotřídní křehkou atmosférou, která přináší svěží odlehčení od orchestrem zatěžkaných skladeb. Především bridge a refrén „Prophecies“ jsou také ukázkou toho, že Blindi pořád zatraceně umí, což se ještě víc ukazuje v nejlepší skladbě celé desky, kterou je pro mě „The Throne“ s explozivním refrénem a kompozicí, ze které přímo mrazí.
Nejslabší položkou alba je bohužel (opět) zvuk. Tenhle styl produkce mi vyloženě vadí, ubírá hudbě na agresivitě a brzdí její potenciál. Všechno je zbytečně uhlazené a usedlé. Myslím si, že trochu té „špíny“ by albu dodalo ty pravé grády a možná by tak finální hodnocení bylo o něco výš. Kapela se také nevyhla skladbám, které působí poněkud do počtu. V tomto případě to jsou „Ashes of Eternity“ a „Sacred Mind“. Je třeba ale zdůraznit, že výsledek je přesto nadmíru přesvědčivý.
Blind Guardian přidali na své konto další velmi podařenou desku, která by snad mohla zavřít pusu všem, kteří se drží tvrzení, že ustrnuli na místě a jejich nápady vyčpěly. Novinka sice nepřekonává předchozí album a samozřejmě nemůže soutěžit s klasickými legendárními alby, ale vzhledem k tomu, že kapela už je stejně dávno úplně jinde, není tohle srovnání ani fér. S úctou se tak skláním před nesmrtelnými bardy, pokorně děkuji za dávku výborné muziky a pevně doufám, že dalšího alba se nám dostane dříve, než v roce 2020.
|
