Když si šaman přitáhne na mejdan čarodějnici (a klidně může, jak naznačuje obálka devátého alba finských lesních mužíků Korpiklaani, být i svázaná) vypadá to na pěknou divočinu. A s přibývajícími léty jako by se – byť neztrácí nic na své energičnosti – stávala ta divokost Korpiklaani o něco rafinovanější. Tradiční strhující halekačky Korpiklaani důmyslně doplňují emotivními, rozvážnými a atmosférickými songy, a jak předvedli již na minulém albu „Manala“, začínají se vymotávat z jakéhosi začarovaného (ejhle, že by tady byl důvod toho lovu na „Noitu“ neboli čarodějnici?) kruhu, nebojí se spojit nespoutanost s vážností a víc než na chlastací hymny sází na atmosféru.
Na albu „Noita“ je kromě několika silných hitovek na první dobrou nejzajímavější asi fakt, jak se do popředí posunuly folkové elementy. Když kapelu před čtyřmi lety opustil vrchní lidovec Hiitavainen, dalo se čekat, že Korpiklaani se lehce přikloní ke své metalovější stránce. Tenhle pocit umocnila i vloni vydaná Jonneho sólovka, kde frontman Korpiklaani vsadil na klid a atmosféru. Ale sázka na lehkou dominanci folkařů – k houslistovi Tuomasovi Rounakarimu nově přibyl harmonikář Sami Pertulla – kapele vyšla, i když jsou letití členové kapely odsouzeni spíš do role rytmických pomahačů, než těch, kteří by na sebe měli strhnout pozornost, spojení hravosti „lidovkové“ dvojky s dynamickou rytmikou je velmi šťavnaté a pokud bych měl vypíchnout některý z nástrojů, který desce dodává až živelnou energii, byly by to právě housle.
„Noita“ je hodně pestré album. V jeho úvodu Korpiklaani hodí udičku milovníkům vyřvávaných skákaček, mezinárodně univerzální sborové halekání „hey, hey, hey“ je jasným typem pro pódiovou show, Jonne je se svým neotesaným vokálem jak utržený ze řetězu a díky neposednému housličkovému motivu i živému harmonikovému sólu má v sobě úvodní „Viinamäen mies“ (a stejně tak následující „Pilli on pajusta tehty“) úžasně přitažlivou rozvernost. Vrchol nekomplikovaných skočných vypalovaček přijde v přirozeně vygradované „Saita“, která, aby nemohla být napadnuta z primitivnosti, naservíruje lehce zašmodrchané harmonikové sólo a divokou atmosféru našponuje dalším halekacím „laj-laj-laj“ sborem. A srovnejte ji s následnou „Luontoni“, ve které stačí jen trochu zvážnět a ta nespoutanost dostává jiný rozměr. Co pak teprve ve vláčně přemýšlivé „Minä näin vedessä neidon“ s lehce depresivní atmosférou, či ve výpravně emotivní „Ämmänhauta“ se zhrublým Jonnem (dodávat, že hrdelní finština stoprocentně funguje v rámci celé desky, ale právě v těchto atmosférických skladbách je snad nezbytností, je asi zbytečné).
A skvělou taškařici Korpiklaani předvedli i ve výpůjčce od Tommyho Jamese, tolik energie do téměř diskopopěvku „Jouni, Jouni“ (v originále „Mony, Mony“) nedokázal nacpat ani Billy Idol.
Korpiklaani byli vždy jasnou sázkou na nekomplikovanou živelnou zábavu. Snaha zařadit album „Noita“ do nějakého žebříčku úspěšnosti v rámci diskografie kapely by byla jen zbytečným žonglováním s víc jak pěticí alb. Náznaky tvůrčí krize z doby okolo alba „Karkelo“ kdy bylo kapele vyčítáno, že má s vydáváním desek trochu posečkat, jsou (snad definitivně zažehnány). Lesní klan je opět ve výborné formě.
|
